Aristotelovo svědectví

Jak jsem se již zmínil ve svém prvním příspěvku, v dialogu Faidón Sokrates dovozuje své přesvědčení o nesmrtelnosti duše pomocí teorie idejí. Platonští badatelé dospěli k náhledu, že Platon tuto teorii koncipoval v důsledku své cesty do Itálie a na Sicílii, kde se seznámil s pythagorejskou teorií čísel, nahlížených jako podstaty, které tvoří základ veškeré skutečnosti; touto teorií inspirován Platon koncipoval ideje. Na tuto cestu se Platon odebral, když mu bylo čtyřicet, s teorií idejí tedy přišel více než deset let po Sokratově smrti.

John Burnet se domníval, že teorie idejí je pythagorejského původu, a jako takovou že ji přejal jak Sokrates, tak i Platon. Burnet četl dialog Faidón jako pravdivý obraz toho, jak Sokrates s přáteli strávil poslední den svého života, a nahlédl ho jako cenné potvrzení své teorie o pythagorejském původu teorie idejí. Proti tomu W. D. Ross postavil Aristotelovo svědectví, podle něhož Platon byl tím prvním, kdo ideje koncipoval jako jsoucna zcela odlišná od věcí vnímaných našimi smysly.

První text, o který se Ross opírá, lze nalézt v prvé knize Aristotelovy Metafyziky. Po svém výkladu pythagorejské filozofie Aristoteles píše, že Platon pythagorejce v mnohém následuje, že však jeho filozofie má své zvláštnosti. Ve svém mládí totiž následoval filozofii herakleitovskou, podle které je veškerá smyslová skutečnost v ustavičné změně, takže poznání o ní není možné. Když se pak filozoficky setkal se Sokratem, který se soustřeďoval na etickou problematiku, vůbec se nezabýval přírodní filozofií, a pouze v rámci etiky hledal obecné pojmy na jejichž definice jako první upřel svou mysl, Platon jej přijal a v důsledku nahlédl, že se Sokratovo zastavení mysli na definicích obecných pojmů vztahuje k jiným jsoucnům než k věcem smyslovým. Jsoucna smyslová se ustavičně mění a obecným pojmům se tedy vymykají; tato jsoucna Platon nazval idejemi. (Aristoteles, Metafyzika A, 987a29-b8)

Druhý text je v knize třinácté. Tu Aristoteles sice nejmenuje Platona jménem, bere si však za úkol ukázat, jak k idejím přišli ti, ‚kdo jako první stanovili jejich existenci‘ (hoi prôtoi tas ideas phêsantes einai, 1078B11-12). Píše, že k domněnce o idejích dospěli tím, že vzali za pravdu herakleitovskou teorii, podle níž veškerá smyslová skutečnost je v ustavičné změně. Má-li tedy být poznání možné, kromě smyslové skutečnosti musí být ještě jsoucna jiná, neměnná. Sokrates se soustřeďoval na etickou problematiku, v jejímž rámci hledal obecné pojmy, a jako první upřel svou mysl na definice těchto pojmů … z obecných pojmů ani jejich definic však Sokrates nečinil oddělená jsoucna. ‚Tito myslitelé je však oddělili (hoi d‘ echôrisan) a takováto jsoucna (kai ta toiauta tôn ontôn) nazvali idejemi‘ (ideas prosêgoreusan, 1078b31-2). (Ar. Met. M, 1078b9-32)

Ross poznamenává, že ačkoli Platon v knize třinácté jménem uveden není, Aristotelův odkaz na vliv herakleitismu, jakož i stejný způsob, jímž je uveden zprostředkující vliv Sokratův, ukazuje na to, že těmi‚ ‚kdo jako první stanovili existenci idejí‘, Aristoteles míní Platona. Ross připojuje, že Aristotelova Nikomachova etika potvrzuje, že Aristoteles viděl Platona jakožto autora teorie idejí. Svou kritiku Platonovy ideje dobra tu Aristoteles uvádí tím, že to pro něho není věcí lehkou, protože ‚ideje byly přineseny našimi přáteli‘ (dia to philous andras eisagagein ta eidê, Ar. EN 1096a12). Aristoteles sotva mohl považovat za ‚své přátele‘ Sokrata, který zemřel řadu let před Aristotelovým narozením. (W. D. Ross, Aristotle‘s Metaphysics, Clarendon Press, Oxford, 1924, str. xxxiii-xxxvi)

Aristoteles tedy dosvědčuje, že Platon byl tím prvním, kdo stanovil existenci idejí. Ross dodává, že tato skutečnost nikterak nebrání tomu, abychom Sokratovu autobiografickou pasáž ve Faidónu brali jako v podstatě pravdivou. Sokrates tu totiž mluví o tom, že ve svém mládí byl vášnivě zaujat pro filozofii přírody. Ross zdůrazňuje časové vymezení Aristotelovy výpovědi v první knize Metafyziky: ‚Aristotle does not tell us that Socrates was a mere moralist who had never had any interest in physical or metaphysical questions. What he says is that when [Ross’ italics] Socrates was interesting himself in ethical questions and not in the nature as a whole, Plato took him as his master.’ – ‚Aristoteles nám neříká, že Sokrates byl pouhým moralistou a nikdy se nezbýval otázkami přírodní filozofie nebo otázkami metafyzickými. Aristoteles říká, že když (Rossova kursíva) se Sokrates zajímal o otázky etické a o přírodní filozofii se nezajímal, Platon si ho vzal za svého učitele.‘ (Op. cit. str. xliv)

Rossův náhled, že Aristotelův výklad o provenienci teorie idejí má své časové vymezení, je však relevantní nejen co se týká Sokrata, ale i co se týká Platona. Aristoteles dosvědčuje tomu, že Platon na samém počátku svého filozofického bytování se Sokratem nahlédl, že Sokratův zrak upřený na definice obecných pojmů byl zacílen na zcela jiná jsoucna, než ‚jsoucna‘ vnímaná našimi smysly, na jsoucna neměnná, která se vymykají herakleitovskému toku; tato jsoucna nazval idejemi. S kým jiným Platon mohl hovořit o svém objevu, než se Sokratem? Jak jinak mohl Sokrates mladému Platonovi naslouchat, než s obdivem a nadšením? Diogenes Laertský nás ve svém životopise informuje, že Platonovi bylo dvacet, když začal Sokratovi naslouchat. Když Sokrates v poslední den svého života stál před úkolem svým přátelům vysvětlit, jak je možné, že od nich odchází prodchnut radostným očekáváním života lepšího, dokazoval jim nesmrtelnost duše pomocí idejí, o nichž na podnět Platona spolu s ním přemýšlel po deset let.

Tento příspěvek zakončím popisem Platonova setkání se Sokratem v podání Diogena Laertského: ‚Platon se nejprve věnoval filozofii jako stoupenec Hérakleitův. Když se však chystal vstoupit do soutěže se svou tragédií, před Dionysiovým divadlem se zaposlouchal do Sokrata, a pak hodil svou tragédii do ohně. Od té chvíle – bylo mu dvacet – se stal Sokratovým posluchačem.‘ (D.L. III, 5-6) Co tu Diogenes naznačuje, a co si pomocí Aristotelova podání můžeme upřesnit, je Platonovo nadšení ze zcela nového světa, který mu zaposlouchání se do Sokrata otevřelo.