Saturday, October 14, 2017

Projekt Tři dny věnované filozofii

V létě roku 2015 mě napadlo uspořádat v Praze Tři dny věnované filozofii. Protože mi nebylo umožněno Tři dny uspořádat na FFUK, uspořádal jsem akci ve Stromovce. První z těch dní jsem věnoval ‚Imperativu sebepoznání‘. Přišel pan profesor Mysliveček, náš přední neurofyziolog, se kterým jsem měl dlouhou a skvělou diskusi. Na přednášku se též dostavil reprezentant Nadace Jana Husa. Na podkladě jeho informace mi pak Nadace poskytla finanční příspěvek za účelem uspořádání akce v dalším roce. Protože však krom profesora Myslivečka a zástupce Nadace na mou přednášku přišel pouze můj syn se svou dívkou, a v následující dny pouze Jan Bednář, který se účastnil mých filozofických seminářů v letech 1977-1980, a paní Kamila Bendová, nemělo smysl se pokoušet o podobnou akci ve Stromovce.

Paní Švábová, výkonná ředitelka Vzdělávací nadace Jana Husa, mi před třemi dny emailem napsala: „ráda bych se zeptala, jak to vypadá s Vaším projektem Tři dny v Praze věnované filozofii, podařilo se Vám ho uskutečnit nebo někam posunout?
Za měsíc máme zasedání správní rady nadace a tak pokud je něco nového, ráda bych o tom informovala členy správní rady.

Odpověděl jsem:
Vážená paní Švábová,
začnu informací o svém nezdařeném pokusu uskutečnit Tři dny v minulém roce. V textu „OSLAVA A PROTEST“ jsem k tomu na své webové stránce napsal:

Ve dnech 16.-18. listopadu zamýšlím oslavit výročí započetí Sametové revoluce Třemi dny s hospodským filozofem věnovanými filozofii. Bez té revoluce by nebylo možné, abych Tři dny věnované filozofii v Praze mohl uskutečnit.

Tři dny budou nejen oslavou, ale i protestem. Protestovat budu proti mému vyloučení z jakékoli, co by jen trochu normální spolupráce s filozofy v České republice. V únoru tohoto roku jsem nabídl panu Jirsovi, řediteli Ústavu pro filozofii a religionistiku FFUK, dvě stati, v nichž přináším nový pohled na Platona: ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘ a ‚Platon a Dionysius’, které bych rád na Ústavu pro filozofii a religionistiku přednesl. Pan Jirsa mou nabídku bez jakéhokoli vysvětlení odmítl (viz ‚K zamyšlení‘ na mé webové stránce). Tyto dvě stati, spolu s ‚Imperativem sebepoznání‘, 16.-18. listopadu přednesu přede dveřmi filozofické fakulty na Palachově náměstí. Čas přednášek: 10-12 dopoledne. Samozřejmě bych daleko více uvítal, kdybych tři navrhované přednášky mohl přednést na ÚFARu. Zakoupení letenky nechám na poslední chvíli, pro případ, že by se ředitel ÚFARu rozhodl mě do Prahy k těmto třem přednáškám pozvat v termínech, které bychom spolu dohodli.

Kdybych mohl, informoval bych o svém protestu každou inteligentní Češku a každého inteligentního Čecha. Abych to zdůvodnil, dal jsem na svou webovou stránku stať Rogera Scrutona ,A catacomb culture‘. Stať byla publikovaná krátce po Sametové revoluci a dobře osvětluje úlohu, kterou oxfordští filozofové sehráli v naší zemi poté, co jsem z Prahy odejel do Oxfordu a můj otevřený filozofický seminář byl nahrazen sérií akcí ‚utajených‘; tyto události zasáhly nejen celý systém vyššího vzdělání v naší republice, ale i širší oblast kultury a politiky v naší republice.

V rámci příprav na ‚Tři dny‘ jsem dal na svou webovou stránku též dopis Radovana Richty profesoru Diemerovi, presidentovi FISP (Mezinárodní federace filozofických společností), který byl publikován v tvorbě 15. října 1980, tedy krátce po mém odjezdu z Prahy do Oxfordu, a který předznamenal veškerou mou existenci a veškerou mou práci do dnešního dne: ‚Je přece nepochybné, že pan Tomin by nesehnal na Západě prostředky na živobytí ani na jeden týden, kdyby byl zajímavý jedině tím, co udělal ve filozofii.‘ Tato slova Radovana Richty stojí za srovnání se slovy Jonathana Barnese, profesora starověké filozofie v Balliol College Oxfordské univerzity, citovanými Nickem Cohenem v článku ‚The Pub Philosopher‘ (‚Hospodský filozof‘, publikovaném v The Independent Magazine den po započetí Sametové revoluce, tedy 18. listopadu 1989; též na mé webové stránce): ‚He (tj. Tomin) would not be accepted as a graduate here, let alone be given a teaching job.‘ (‚Tomin by zde nemohl být přijat ani jako graduovaný student, natož aby mu bylo možné poskytnout učitelské místo.‘)“

Doktor Boháček z FÚ ČAV mi napsal, že jsem si dny špatně vybral, že nikdo na Fakultě nebude, tedy žádní studenti, protože 17. listopad je státním svátkem. Odepsal jsem, že to na věci, co se mě týče, nic nemění, protože OSLAVA A PROTEST bude mít symbolický charakter, a jako taková je na dané datum vázaná. Když jsem však do Prahy přijel, bylo mimořádně chladno, na letišti mě vítal sníh. Pak jsem se dověděl, že na 17. listopadu byla na Náměstí Jana Palacha plánovaná veliká demonstrace proti imigraci lidí ze Středního Východu. Nadto mi můj přítel zprostředkoval interview pro Český rozhlas s panem Šťáhlavským, čtyřhodinový pohovor pro Paměť národa. Navíc pak pro mě můj přítel zprostředkoval přednášku o Platonovi pro Fakultu sociálních věd. Nemohl jsem riskovat ty tři dny v mraze před Fakultou, a tak ohrozit přednášku, na kterou jsem se těšil, interview pro rozhlas a rozhovor pro Paměť národa. Text ‚OSLAVA A PROTEST‘ končím slovy: „Ve dnech 16. – 18. listopadu jsem byl v Praze, k zamýšlené ‚oslavě a protestu‘ přede dveřmi FF UK jsem však nenašel sílu.“

Někdy na jaře tohoto roku rádio BBC 4 vysílalo program o Pražském jaru, kde krátce mluvím o Sovětské invasi, kterou Pražské jaro skončilo. Když jsem si program vyslechl, inspirovalo mě to k tomu, abych o tom pana Šťáhlavského informoval a navrhl mu interview o Sovětské invazi. Pana Šťáhlavského věc zaujala, a tak jsem na čtyři dny jel do Prahy. Rozmluvil jsem se, čeština mi zachutnala, a výsledkem je mé znovu-promýšlení Platona v češtině na mém blogu. Kdokoli si přečte, co jsem zatím na svém blogu v češtině publikoval, nahlédne, že se nám tu naskýtá obrovská příležitost, dvě nejpozoruhodnější postavy antické filozofie, Sokrata a Platona, znovu promyslit, a tak se zasloužit o evropskou kulturu jako takovou.

Vždy, když dám na svůj blog další příspěvek, informuji o tom pár univerzitních pracovníků  v naději, že se jednoho dne někdo u nás doma najde, kdo si řekne, že to takhle nejde, že je povinností našich filozofů a klasicistů – povinností vůči sobě samým, povinností vůči studentům, a povinností vůči národu, protože znovu-promýšlení Platona nám umožní plně si dědictví antické kultury přisvojit jako dědictví naše – a že se konečně na FF UK někdo najde, kdo mě ke třem přednáškám pozve.

Když se tak stane, díky finančnímu příspěvku, který mi Nadace Jana Husa ke Třem dnům věnovaným filozofii poskytla, nebudu požadovat ani cestovné, ani honorář. Kdy k tomu dojde? Za tři roky, za pět let, za deset let? Budu dělat vše pro to, abych tří přednášek byl schopen jak duševně, tak i tělesně, dojde-li k tomu; peněžitý příspěvek poskytnutý mi Nadací Jana Husa mi bude závazkem, pobídkou a vzpruhou.

A tu se na členy Nadace obracím s prosbou. Mohli byste se na filozofy a klasicisty FF UK obrátit se žádostí, aby pro Vás udělali odborný posudek mé dosavadní práce? Moje platonské studie jsou k dispozici jak na mém blogu, tak i na mé webové stránce.

S přáním všeho dobrého,
Julius Tomin

***
Sestřih ze Scrutonovy stati ‚A catacomb culture‘ publikované v Times Literary Supplement v únoru 1990: ‚Tomin emigroval … a my jsme se rozhodli, že ačkoli náš účel byl dobročinný, nebudeme ho sledovat otevřeně, že napříště budeme moci svým československým kolegům nejlépe pomoci, když budeme pracovat tajně … získali jsme důvěru velké sítě lidí, z nichž nikdo neznal plný rozsah našich operací … nabádali jsme své francouzské, německé, americké a kanadské kolegy, aby utvářeli sesterské trusty, čímž věc získávala mezinárodní dimenze, které se ukázaly neocenitelné v letech následujících … Začali jsme proto utvářet jiné, čistě nominální organizace, jejichž prostřednictvím jsme mohli vyplácet oficiální stipendia, takže jména těch, které jsme podporovali, nemohla být spojována ani s námi, ani mezi sebou navzájem … v polovině let osmdesátých, díky velkorysému grantu od Georga Sorose (který jistě vejde do dějin nejen jako velký maďarský patriot, nýbrž i jako jeden ze zachránců Střední Evropy), jsme svou činnost rozšířili na Moravu … minulého leta však organizátor naší práce na Slovensku, Jan Čarnogurský, byl zatčen … Ale blahoslavená Anežka byla právě kanonizovaná, a byl to čas zázraků. O dva týdny později byl Čarnogurský propuštěn a stal se zástupcem předsedy vlády, a byl pověřen úkolem opravit (nebo spíše znovuvytvořit) zákony. Tou dobou se již další z příjemců našeho dobrodiní stal prezidentem, a během týdnů jsme mohli pozorovat, jak naši přátelé obsadili nejdůležitější vládní místa … Mezi těmi, kdo s námi spolupracovali, jsme mohli počítat nové rektory Karlovy univerzity, Masarykovy univerzity v Brně, a Palackého univerzity v Olomouci.‘ (Jak jsem již zmínil, Scrutonova stať v originále je celá na mé webové stránce.)


Thursday, October 12, 2017

A letter to the Department for Work & Pensions

Date 12/10/2017

Dear Operations Manager,

In your letter of October 5, which I have received today, you wrote to me that I owe your department £8247.38, and that from my Pension Credit will be weekly deduced £11.10. On top of it, I have received today a letter from the Pension service in which I am informed that I owe you this money ‘for Overpayment’. In that letter I was informed: ‘You do not have the right to appeal against the decision to take money off your Pension Credit’.

When Pension Service found me in debt of £11,956.70 in 2009, I appealed against the decision by phone, and in a letter of 7 October 2009 I asked Ursula Grum from the Debt Management: “Would you tell me, please, how you arrived at the sum £11,846.70, which I allegedly owe you?” In reply, she sent me the ‘Overpayment Calculation’, from which it appears that all the money that I had received from Pension Service from 01/08/2005 to 19/10/2008 were simply summed up as my debt. This on its own shows that it is all wrong.

With little hope of any positive result, may I ask the Department for Work and Pensions to investigate on what ground I have been found in debt? If you decide to review the matter, you may be helped by ‘An urgent request addressed to the Pension Service’, which I put on my blog  http://juliustominquestions.blogspot.co.uk/ on June 10, 2015.

I have been thinking lately of returning home, to the Czech Republic. Your letter of 5 October made me realise that it is not right for me to think of leaving Britain before this matter is clarified. For as long as the Pension Service is going to be deducing money from my Pension Credit, I do not feel free to leave Britain.

Yours faithfully,

Julius Tomin

***

See ‘It is all wrong – a letter to the Pension Service’ posted on my blog on June 15, 2015, and ‘It has nothing to do with Oxford University’ posted on June 19, 2015.


Menon v Xenofontově Anabasi

Ve svém předposledním příspěvku jsem se zabýval teorií rozpomínání, kterou ve Faidonu připomněl Kebes jako Sokratem často uváděný poukaz k preexistenci lidské duše, i její nesmrtelnosti. Když se ho Simmias zeptal, jaké jsou pro to důkazy, Kebes odpověděl: „Lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má, kdyby však v nich samých nebylo poznání a správné vysvětlení, nebyli by schopni to udělat. Když je pak někdo vezme ke geometrickým obrazcům, nebo k něčemu jinému z takových věcí, tu se jasně ukáže, že tomu tak je.“ (73a7-b2) Simmiovi to postačilo, aby se na Sokratovy demonstrace rozpomínání za po moci geometrických obrazců rozpomenul. Čtenář, který nic podobného nezažil, by si sotva mohl představit, o co tu šlo, kdyby neměl po ruce Platonův Menon, který osvětluje jak Kebetův poukaz k teorii rozpomínání, tak i k důkazu, který tuto teorii potvrzuje, když někdo lidi „vezme ke geometrickým obrazcům“. Ve svém příspěvku jsem zároveň podotknul, že když Platon psal Faidon, nemohl mít žádný zájem na tom, aby čtenáři Menon připomínal, že tedy Kebetův poukaz k teorii rozpomínání, který bez přihlédnutí k Menonu nelze pochopit, je jedním z poukazů k tomu, že se Platon snažil co nejpravdivěji postihnout rozhovor, který Sokrates, Kebes a Simmias spolu vedli v rámci onoho posledního dne Sokratova života.

Ve svém příspěvku jsem též naznačil, že mám vážné důvody k tomu, abych se domníval, že Platon napsal a publikoval Menon před tím, než by si byl co by jen pomyslel, že by Sokrates mohl být obžalován z kažení mládeže a zavádění nových božstev, shledán vinným a odsouzen k smrti. – Platon pro celou věc nikdy nenašel žádné racionální vysvětlení. K stáří, v Sedmém dopise píše: „Zvláštním dopuštěním osudu (kata de tina tuchên) pohnali někteří mocní lidé toho našeho druha Sokrata na soud (ton hetairon hêmôn Sôkratê touton dunasteuontes tines eisagousin eis dikastêrion), uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu (anosiôtatên aitian epibalontes), jaká byla právě pro Sokrata nejméně vhodná (kai pantôn hêkista Sôkratei prosêkousan, 325b5-c1, překlad F. Novotný).“

Své datování Menonu zakládám na tom, co víme o Menonovi a Anytovi, kteří v dialogu vystupují. Anytos byl tím mocným politikem, který se nejvíce zasloužil o Sokratovo odsouzení k smrti, Menon se v roce 401 př. n. l. účastnil neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho staršímu bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše. Když Kyros padl v bitvě, Menon se dopustil zrady na velitelích řeckého vojska. Nedovedu si představit, že by Platon byl mohl ve svém dialogu nechat Sokrata rozmlouvat s Anytem, jak to v Menonu učinil, poté, co se Anytos postaral o to, aby Sokrates byl odsouzen k smrti, a nedovedu si představit, jak by byl mohl nechat Sokrata rozmlouvat s Menonem, jak to učinil, poté, co se lidé v Řecku o Menonově zradě dověděli. Vzhledem k tomu, že se Kyrova tažení účastnilo přes deset tisíc řeckých žoldnéřů ze všech koutů řeckého světa – z Ionie, Arkadie, Achaie, Athen, Sparty, Boiotie, Thessalie – zpráva o nešťastné bitvě u Kunaitry a o Menonově zradě se jistě dostala do Athén ještě v roce 401 př. n. l. Sepsání a publikaci Menonu tedy kladu do roku 402 př. n. l.

***
Novotný v ‚Úvodu‘ ke svému překladu Platonova Menonu píše: „Menon, šlechtický velkostatkář z Thessalie, jenž podle fikce dialogu přišel s četným průvodem do Athén a rozmlouvá se Sokratem, je historická osoba, týž Menon, o kterém vypravuje Xenofon v Anabasi. Účastnil se výpravy Kyra Mladšího r. 401 př. Kr.; po bitvě u Kunax byl spolu s ostatními řeckými vojevůdci od Tissaferna zajat a popraven. Xenofontovo líčení jeho povahy je tou měrou nepříznivé, že vzniká otázka, zdali nevychází z osobního nepřátelství.“ (Vydáno v OIKOZMENH, 1992, str. 67)

***

***
Když Kyros se svým vojskem dorazil „do Colossae (eis Kolossas), města obydleného (polin oikoumenên) [Brownson poznamenává: „Many of the cities of Asia were then deserted“ ‚Mnoho měst v Asii bylo tehdy opuštěných‘], prosperujícího (kai eudaimona) a velikého (kai megalên), tu zůstal sedm dní (entautha emeinen hêmeras hepta), a dostavil se Menon z Thessalie (kai hêke menôn ho Thessalos) s tisíci hoplity (hoplitas echôn chilious) a pěti sty peltasty (kai peltastas pentakosious)“ (I.ii.6)

Když Kyros se svým vojskem dorazil k řece Eufratu, „pozval si řecké vojevůdce (metapempsamenos tous stratêgous tôn Hellênôn), sdělil jim (elegen), že tažení bude proti velkému králi (hoti hê hodos esoito pros basilea megan) do Babylonu (eis Babulôna), a přikázal jim (kai keleuei autous), aby to řekli svým vojákům sdělili (legein tauta tois stratiôtais) a pohnuli je k následování (kai anapeithein hepesthai, I.iv.11).“ – [Do té doby Kyros vojsko přiměl k tažení pod různými záminkami; ta poslední byla, že táhne proti Abrakomovi, svému nepříteli, o kterém se doslechl, že je u Eufratu (I.iii.20).]

„Avšak Menon (Menon de), než se stalo jasným (prin dêlon einai), co učiní ostatní vojáci (ti poiêsousin hoi alloi stratiôtai), zda budou Kyra následovat (poteron hepsontai Kurô̢) či ne (ê ou), shromáždil své vojsko (sunelexe to hautou strateuma) odděleně od druhých (chôris tôn allôn), a řekl toto (kai elexe tade): ‚Mužové (Andres), jestliže mě poslechnete (ean moi peisthête), bez nebezpečí (oute kinduneusantes) a bez námahy (oute ponêsantes) dostane se vám větších poct než ostatním vojákům (tôn allôn pleon protimêsesthe stratiôtôn) od Kyra (hupo Kurou). Co vás vybízím udělat (ti oun keleuô poiêsai;)? Kyros nyní žádá (nun deitai Kuros), aby ho Řekové následovali (hepesthai tous Hellênas) v tažení proti králi (epi basilea). Já říkám, že je třeba, abyste (egô oun phêmi humas chrênai) řeku Eufrat překročili (diabênai ton Euphratên potamon), než se stane jasným (prin dêlon einai), co ostatní Řekové (ti hoi alloi Hellênes) odpovědí Kyrovi (apokrinountai Kurô̢). Jestliže odhlasují (ei men gar psêphisôntai), že budou následovat (hepesthai), vy se budete zdát být toho příčinou (doxete aitioi einai), protože jste s překročením řeky započali (arxantes tou diabainein), a k vám, jakožto nejzanícenějším (kai hôs prothumotatois ousin humin), bude Kyros cítit vděčnost (charin eisetai Kuros) a vynahradí vám to (kai apodôsei), což on umí, jestli kdo jiný (epistatai d‘ ei tis kai allos). Jestliže ostatní budou hlasovat proti (ên de apopsêphisôntai hoi alloi), vrátíme se všichni zpátky (apimen men hapantes t’oumpalin). Vás však, jako jediné, kdo ho uposlechli (humin de monois hôs peithomenois), bude užívat i k ochraně posádek (chrêsetai kai eis phrouria) i k vedení vojenských oddílů (kai eis lochagias) a cokoli jiného si budete přát (kai allou houtinos an deêsthe), vím (oida), že toho dosáhnete jako přátelé Kyra (hoti hôs philoi teuxesthe Kurou).‘ Když to vojáci slyšeli (akousantes tauta), poslechli (epeithonto), a řeku překročili (kai diebêsan) dřív, než ostatní odpověděli (prin tous allous apokrinasthai). Když se Kyros dověděl, že řeku překročili (Kuros epei d‘ ê̢stheto diabebêkotas), zaradoval se (hê̢sthê te), a k Menonovu vojsku (kai tô̢ strateumati), poslav k nim [hlasatele] Glua (pempsas Gloun), řekl (eipen): ‚Já vás, mužové, již nyní chválím (Egô men, ô andres, êdê humas epainô); abyste i vy chválili mě (hopôs de kai humeis eme epainesete), o to se postarám (emoi melêsei), jinak mě za Kyra už nepovažujte (ê mêketi me Kuron nomizete).‘ Ti vojáci (hoi men dê stratiôtai), naplněni velkými nadějemi (en elpisi megalais ontes), se modlili (êuchonto), aby se mu vše vydařilo (auton eutuchêsai). Menonovi i skvělé dary poslal, jak se povídalo (Menôni de kai dôra elegeto pempsai megaloprepôs).“ (I.iv.13-17)

K bitvě mezi vojskem Kyra a vojskem jeho bratra Artaxerxe došlo hluboko uvnitř Perské říše. Jak Xenofon píše, řecká část Kyrova vojska porazila část Artaxerxova vojska bez boje, protože Artaxerxovy oddíly se daly na útěk, jakmile na ně Řekové zaútočili: „V této bitvě se žádnému z Řeků nic nestalo (tôn Hellênôn en tautê̢ tê̢ machê̢ epathen oudeis ouden, I.viii.20) Podle podání Ktesia, Artaxerxova lékaře, pak Xenofon píše, jak Kyros padl v boji s Artaxerxem (I.viii.26-29). Řecké vojsko se o smrti Kyra dovědělo až na druhý den.

Klearchos, řeckých vojevůdce (Sparťan), usoudil, že by měli pozvat Aiaia, perského hodnostáře a velitele Kyrova vojska barbarů, aby se svým vojskem přišel k nim, že chce-li, řecké vojsko porazí Artaxerxe a udělá ho králem. Za tím účelem vyslal posly k Ariaiovi, a s nimi „Cheirisofa Sparťana (Cheirisophon ton Lakôna) a Menona Thessala (kai Menôna ton Thessalon); protože Menon sám tomu tak chtěl (kai gar autos Menôn ebouleto), byl totiž intimním druhem (ên gar philos) a přítelem Ariaia, s ním vázaným příslibem vzájemného pohostinství (kai xenos Ariaiou, II.i.5)

Artaxerxes vyslal k Řekům posly s tím, že Kyra zabil, zvítězil, a že mu tedy mají předat zbraně a obrátit se na jeho dvůr s prosbou, zda by pro ně něco dobrého neudělal (II.i.8). Klearchos odpověděl Falinovi, (jedinému Řekovi mezi královými posly): „Od nás vzkaž toto (par hêmôn de apangelle tade) že jsme toho názoru (hoti hêmeis oiometha), že potřebuje-li král (ei men deoi basilei), abychom byli jeho přáteli (philous einai), budeme daleko cennějšími přáteli (pleionos an axioi einai philoi) se svými zbraněmi (echontes ta hopla), než kdyby je předali někomu jinému (ê allô̢ paradontes), bude-li však třeba válčit (ei de deoi polemein), lépe se nám bude bojovat se zbraněmi (ameinon an polemein echontes ta hopla), než kdybychom je někomu jinému předali (ê allô̢ paradontes).“ A Falinos řekl (ho de Phalinos eipe): „To vzkážeme (Tauta men dê apangeloumen). Král však přikázal říci vám i toto (alla kai tade humin eipein ekeleuse basileus). Zůstanete-li na místě (menousi men humin autou), bude příměří (spondai eiêsan), budete-li však postupovat ku předu (proïousi de), nebo odcházet (kai apiousi), válka (polemos) (II.i.20-21) … Mám vzkázat příměří nebo válku (Spondas ê polemon apangelô;)?“ Klearchos na to opět odpověděl totéž (Klearchos de t’auta palin apekrinato): „Příměří (Spondai men), když zůstaneme (menousin), když odejdeme (apiousi de) nebo vykročíme kupředu (ê proïousi), válka (polemos).“ Co mínil učinit (hoti de poiêsoi), nenaznačil (ou diesêmêne). (II.i.23)

Falinos se svým doprovodem odešel (Phalinos men dê ô̢cheto kai hoi sun autô̢), od Ariaia však přišli (hoi de para Ariaiou hêkon) Prokles a Cheirisofos (Proklês kai Cheirisophos), ale Menon zůstal u Ariaia (Menôn de autou emene para Ariaiô̢). Tito vzkázali (houtoi de elegon), že Ariaios řekl, že je mnoho Peršanů lepších než on (hoti pollous phaiê ho Ariaios einai Persas heautou beltious), kteří by nepřipustili (hous ouk an anaschesthai), aby se stal králem (autou basileuontos): „Chcete-li se však spolu-navrátit (all‘ ei boulesthe sunapienai), máte přijít již během noci, jak vzkazuje (hêkein êdê keleuei tês nuktos). Jestliže ne (ei de mê), brzo ráno (aurion prô̢) že se dají na cestu (apienai phêsi).“ Klearchos řekl (ho de Klearchos eipen) „Takto je třebapostupovat (All‘ houtô chrê poiein). Přijdeme-li (Ean men hêkômen), bude, jak navrhujete (hôsper legete), nepřijdeme-li (ei de mê), udělejte (prattete), co budete považovat za nejpříhodnější (hopoion an ti humin oiêsthe malista sumpherein).“ Co mínil učinit (hoti de poiêsoi), ani těmto neřekl (oude toutois eipe). (II.ii.1-2)

K večeru Klearchos sezval vojevůdce (stratêgous) a velitele vojenských oddílů (kai lochagous)“, sdělil jim, že nejlepší bude, když se spojí s Kyrovými přáteli: „Od té chvíle on vedl (kai to loipon ho men êrchen), a oni mu byli poslušni (hoi de epeithonto), ne že ho zvolili (ouch helomenoi), ale viděli (alla horôntes), že on jediný přemýšlel tak (hoti monos ephronei), jak se na velitele patří (hoia dei ton archonta), kdežto ti ostatní (hoi d‘ alloi) byli nezkušení (apeiroi êsan, II.ii.6).“

Když přišla noc, Miltokythes z Thrakie se svými čtyřiceti jezdci zběhnul ke králi. Klearchos vedl ostatní a k Ariaiovi dorazili kolem půlnoci. Řečtí generálové a plukovníci se sešli s Ariaiem a jeho nejvýznamnějšími stoupenci a navzájem si přísahali, že jedni druhé nezradí a budou spojenci. „Barbaři se nadto přísežně zavázali (hoi de barbaroi prosômosan), že je povedou (kai hêgêsesthai) bez proradnosti (adolôs, II.ii.8).“

Klearchos se Ariaia otázal, jakou cestou se chce navrátit. Ariaios odpověděl, že cestou, kterou přišli, se vracet nemohou, protože by pomřeli hladem: „Nyní zamýšlíme (nun d‘ epinooumen) jít (poreuesthai) cestou sice delší (makroteran men), kde však nebudeme trpět nedostatkem proviantu (tôn d‘ epitêdeiôn ouk aporêsomen). První denní pochody musíme udělat co nejdelší (poreuteon d‘ hêmin tous prôtous stathmous hôs an dunômetha makrotatous), abychom se od králova vojska co nejvíce vzdálili (hina hôs pleiston apospasômen tou basilikou strateumatos). Jestliže se vzdálíme na dva až tří dny cesty (ên gar hapax duo ê triôn hêmerôn hodon aposchômen), král už nás nebude moci dostihnout (ouketi mê dunêtai basileus hêmas katalabein). S malým vojskem (oligô̢ men strateumati) se nás neodváží pronásledovat (ou tolmêsei ephepesthai), s velkým vojskem (polun d‘ echôn stolon) nebude moci rychle pochodovat (ou dunêsetai tacheôs poreuesthai), a také mu asi bude chybět proviant (isôs de kai tôn epitêdeiôn spaniei). To je můj názor (tên gnômên echô egôge).“ (II.ii.11-12)

 Xenophon k tomu poznamenává: „Tato strategie nebyla ničím jiným (ên de hautê hê stratêgia ouden allo dunamené) než snahou uprchnout (ê apodranai) nebo uniknout (ê apophugein), osud však byl lepším stratégem (hê de tuchê estratêgêse kallion, II.ii.13) Když nastal den, dali se na pochod a k večeru se dostali do blízkosti vojska perského krále. Klearchos se rozhodl nevést své vojsko do útoku, vojáci byli unavení a bez jídla, ani však s vojskem neuhnul, aby to nevypadalo, že se dává na útěk. Tu noc strávili ve vesnicích, které byly na blízku, a dělali tolik hluku, kolik jen mohli, aby je královi vojáci slyšeli. Ráno zjistili, že královo vojsko se od nich vzdálilo. Časně ráno Klearchos nechal vojsko nastoupit v bojové sestavě. Tu přišli poslové od krále, aby s Řeky dohodli příměří. Klearchos je nechal čekat, dal si načas, aby svou armádu co nejlépe sestavil. Když byl s nastoupenou armádou spokojen, vybral si nejlépe vyzbrojené a nejlepším dojmem působící vojáky ze svého oddílu, a totéž přikázal i ostatním generálům. Když pak přišli k poslům, zeptal se, co chtějí. Odpověděli, že přišli od krále zplnomocněni, aby se dohodli o příměří. Klearchos odpověděl: „Vzkažte mu tedy (Apangellete toinun autô̢), že je nejprve třeba bitvy (hoti machês dei prôton), protože nemáme co posnídat (ariston gar ouk estin), a žádný člověk se neodváží s Řeky mluvit o příměří (oud‘ ho tolmêsôn peri spondês legein tois Hellêsi), aniž jim poskytl snídani (mê porisas ariston, II.iii.5).“

Peršané jim přislíbili, že je zavedou do vesnic, kde budou mít hojnost všeho. Za těch podmínek s nimi Klearchos uzavřel příměří. Tak došli do vesnic, kde bylo spousta dobrého jídla a palmového vína. Tam setrvali tři dny, když k nim od krále přišel Tissafernes a spolu s ním bratr královy manželky a další tři Peršané. Když k nim přišli řečtí generálové, Tissafernes k nim promluvil prostřednictvím tlumočníka: „Mužové řečtí, můj domov mě činí vaším sousedem (Egô, ô andres Hellênes, geitôn oikô̢ tê̢ Helladi), a když jsem viděl, že jste upadli do mnoha nezvladatelných těžkostí (kai epei humas eidon eis polla kai amêchana peptôkotas), pokládal jsem za velmi výhodné (heurêma epoiêsamên), kdybych si nějak mohl od krále vyžádat (ei pôs dunaimên para basileôs aitêsasthai), aby mi povolil vás dovést do Řecka a tak zachránit (dounai emoi aposôsai humas eis tên Hellada). Domnívám se totiž (oimai gar an), že mi za to nebudete nevděční ani vy (ouk acharistôs moi echein oute pros humôn), ani celé Řecko (oute pros tês pasês Hellados) (II.iii.18) … Král mi slíbil, že o tom bude přemýšlet (kai peri toutôn hupescheto moi bouleusesthai), přikázal mi však, abych se vás šel zeptat (eresthai de me humas ekeleuen elthonta), proč jste proti němu vytáhli (tinos heneken estrateusate ep‘ auton, II.iii.20).“ Na to (Pros tauta) Řekové odešli (metastantes hoi Hellênes), poradili se (ebouleuonto) a odpověděli (kai apekrinanto), Klearchos byl mluvčím (Klearchos d‘ elegen): „My jsme se ani nesešli (Hêmeis oute eisêlthomen) abychom vedli válku proti králi (hôs basilei polemêsontes), ani jsme netáhli proti králi (oute eporeuometha epi basilea), ale Kyros si našel mnoho záminek (alla pollas prophaseis Kuros hêurisken), jak i ty sám dobře víš (hôs kai su eu oistha) [první záminkou, pod kterou tažení započal, bylo, že chtěl ze svého území vyhnat Pisidy, I.ii.1], aby vás zastal nepřipravené (hina humas te aparaskeuous laboi) a nás sem přivedl (kai hêmas enthade agagoi). Když jsme však viděli, že se dostal do strašné situace (epei mentoi êdê auton heôrômen en deinô̢ onta) [řečtí vojáci, když se dovtípili, že Kyros táhne proti velkému králi, nechtěli dál pochodovat s tím, že pro takové tažení nebyli najati, a Klearcha div neukamenovali, když je nutil k dalšímu pochodu (I.iii.1-2)], stud před bohy i lidmi nám zabránil (ê̢schunthêmen kai theous kai anthrôpous) ho zradit (prodounai auton), když jsme před tím od něho přijímali mnoho dobrého (en tô̢ prosthen chronô̢ parechontes hêmas autous eu poiein). Když však Kyros zemřel (epei de Kuros tethnêken), ani neusilujeme o králův trůn (oute basilei antipoioumetha tês archês), ani nemáme důvod, proč bychom chtěli poškozovat jeho území (out‘ estin hotou heneka bouloimetha an tên basileôs chôran kakôs poiein), ani ho nechceme připravit o život (oud‘ auton apokteinai an etheloimen), ale šli bychom domů (poreuoimetha d‘ an oikade), kdyby nám nikdo nepřekážel (ei tis hêmas mê lupoiê). Kdo nám však bude škodit (adikounta mentoi), tomu se s pomocí boží budeme bránit (peirasometha sun tois theois amunasthai). Jestliže se však najde někdo, kdo nám prokáže dobro (ean mentoi tis hêmas kai eu poiôn huparchê̢), i tomu (kai touton), pokud to bude v našich silách (eis dunamin), nebudeme pozadu v odplácení dobrem (ouch hêttêsometha eu poiountes).“ (II.iii.21-23) Tissafernes odpověděl, že to králi vyřídí a bude je informovat o jeho rozhodnutí: „Nechť příměří trvá do mého příchodu (mechri d‘ an egô hêkô hai spondai menontôn). A my vám poskytneme tržiště (agoran de hêmeis parexomen).“ (II.iii.24)

Tissafernes přišel třetího dne a uzavřel s řeckými vojevůdci smlouvu, v níž se pod přísahou zavázal řeckou armádu „dovést beze zrady zpět do Řecka“ (adolôs apaxein eis tên Hellada, II.iii.26) a cestou jim poskytnout trh k nákupu proviantu; Řečtí vojevůdci se pod přísahou zavázali, že krajinou budou pochodovat jako krajinou spřátelenou. Po slavnostním uzavření smlouvy se Tissafernes vrátil ke králi, že si musí nějaké věci zařídit, a až tak učiní, vrátí se, aby je do Řecka dovedl, a sám se navrátil do své provincie. (II.iii.25-29)

Na Tissafernův návrat Řekové čekali přes dvacet dní v sousedství Ariaia a jeho vojáků. Během těchto dní za Ariaiem přicházeli jeho bratři a jiní příbuzní, kteří jemu i jeho vojsku přinášeli přísliby od krále, že jim jejich spojenectví s Kyrem nebude mít za zlé. V důsledku toho vztah Ariaia a jeho vojáků k Řekům značně ochladl, což opět vedlo k tomu, že se na ně Řekové začali dívat s nevolí. Mnoha řeckým vojákům se to všechno přestalo líbit, i obraceli se na Klearcha a ostatní generály s otázkami: „Proč tu zůstáváme (Ti menomen;)? Copak nevíme (ê ouk epistametha), že by si král nade všecko přál nás zničit (hoti basileus hêmas apolesai an peri pantos poiêsaito), aby i ostatní Řekové měli strach (hina kai tois allois Hellêsi phobos eiê) proti velkému králi vést vojenské tažení (epi basilea megan strateuein; II.iv.3)? Klearchus jim odpověděl, že o tom všem přemýšlí, kdyby se však vydali na pochod, porušili by svou smlouvu a dohodu o příměří, Ariaios by se okamžitě od nich odvrátil, nebyl by nikdo, kdo by je znepřátelenou krajinou vedl. Hlavně však neviděl, proč by král porušil přísahu a tím se provinil před bohy a nedůvěryhodným se ukázal být v očích lidí. (II.iv.5-7)

Tu přišel Tissafernes se svým vojskem a Orontas, satrapa vládnoucí Arménii, se svými vojáky; od té chvíle je Tissafernes vedl. „A Ariaios s Kyrovou armádou barbarů pochodoval spolu s Tissafernem a Orontem (eporeueto de kai Ariaios to Kurou barbarikon echôn strateuma hama Tissaphernei kai Oronta̢), a spolu s nimi tábořil (kai ksunestrapedeueto sun ekeinois). Řekové se však na ně dívali s podezřením (hoi de Hellênes huphorôntes toutous) a pochodovali odděleně pod svými veliteli (autoi eph‘ heautôn echôroun hêgemonas echontes). Po každé tábořili (estratopedeuonto de hekastote) vzdáleni jedni od druhých (apechontes allêlôn) na parasangu [zhruba pět a půl kilometru] i víc (parasangên kai pleion). Byli proti sobě na stráži, jako proti nepřátelskému vojsku (ephulattonto de amphoteroi hôsper polemious allêlous).“ (II.iv.9-10)

Po mnoha denních pochodech se dostali k řece Zapata, kde setrvali tři dny. Protože podezření mezi oběma vojsky narůstalo, Klearchus se rozhodl setkat s Tissafernem a pokusit se podezření odstranit, než z toho vznikne válka. Když se sešli, přednesl Tissafernovi vážné důvody pro to, aby je přestal mít v podezření, že podle jeho soudu byl Tissafernes jejich jedinou záchranou: „Když o tom všem uvažuji (emoi men tauta panta enthumoumenô̢), tvoje nedůvěra k nám se mi zdá tak pozoruhodná (houtô dokei thaumaston einai to se hêmin apistein), že bych moc rád slyšel jméno toho (hôste kai hêdist‘ an akousaimi to onoma), kdo umí tak úžasně mluvit (tis houtôs esti deinos legein), že tě dokáže svými slovy přesvědčit (hôste se peisai legôn), že proti tobě máme zlé úmysly (hôs hêmeis soi epibouleuomen, II.v.15) [Gorgias, nejslavnější učitel rétoriky, byl Menonovým učitelem; viz Platon, Menon 70b, 95c.]

Tissafernes ve své odpovědi jen zdůraznil, že bez něho by Řekové byli ztraceni, a svůj proslov zakončil slovy: „Ale proč (Alla ti dê), když vás můžeme zničit (humas exon apolesai), jsme nepřišli za tím účelem (ouk epi touto êlthomen;)?  Věz (eu isthi), že příčinou toho je moje touha (hoti ho emos erôs toutou aitios) získat si důvěru Řeků (to tois Hellêsin eme piston genesthai), a s žoldnéřským vojskem, se kterým Kyros přišel od moře (kai hô̢ Kuros anebê xenikô̢) důvěřuje mu dík žoldu, který vyplácel (dia misthodosias pisteuôn toutô̢), se vrátit zpět k moři (eme katabênai) silný dík prokázanému dobru (di‘ euergesian ischuron). Ze všeho, čím mi jste užiteční (hosa d‘ emoi chrêsimoi este), jsi něco sám zmínil (ta men kai su eipes), to největší však vím já (to de megiston egô oida): protože tiaru na hlavě (tên men gar epi tê̢ kephalê̢ tiaran) pouze král smí mít vzpřímenou (basilei monô̢ exestin orthén echein), ale tiaru, kterou má v srdci (tên d‘ epi tê̢ kardia̢), by jistě i jiný s vaší pomocí mohl snadno tak mít (isôs an humôn parontôn kai heteros eupetôs echoi).“ (II.v.22-23)

[Brownson poznamenává: The first clause states a fact of Persian court etiquette; the second is apparently intended to give Clearchus the impression that Tissaphernes aspires to the Persian throne, and for that reason really desires the friendship and help of the Greeks. – (První větná část zmiňuje fakt týkající se perské dvorní etikety; druhá část se v Klearchovi snaží vzbudit domnění, že Tissafernes aspiruje na perský trůn, a z toho důvodu touží po přátelství a pomoci Řeků.)]

Když toto řekl (Tauta eipôn), Klearchos se domníval, že mluvil pravdu (edoxe tô̢ Klearchô̢ alêthê legein), a řekl (kai eipen): „Když máme tolik důvodů k přátelství, nejsou tedy ti, kdo nás chtějí svými pomluvami znepřátelit (Oukoun hoitines toioutôn hêmin eis philian huparchontôn peirôntai diaballontes poiêsai polemious hêmas), hodni toho největšího trestu (axioi eisi ta eschata pathein;)?“ – „Zajisté, a já (Kai egô men ge)“, řekl Tissafernes (ephê ho Tissaphernês), „chcete-li ke mně (ei boulesthe moi), i vojevůdci (hoi te stratêgoi) i velitelé vojenských oddílů (kai hoi lochagoi), přijít (elthein), otevřeně před vámi řeknu (en tô̢ emphanei lexô), kdo jsou ti, co mi říkají (tous pros eme legontas), že máš se mnou a s mým vojskem zlé úmysly (hôs su emoi epibouleueis kai tê̢ sun emoi stratia̢).“ – „A já (Egô de),“ řekl Klearchos, „přivedu všechny (axô pantas).“ II.v.24-26)

Po tomto rozhovoru byl (Ek toutôn de tôn logôn) Tissafernes samá laskavost (ho Tissaphernês philophronoumenos), požádal Klearcha, aby zůstal (tote men menein te auton ekeleue), a připravil společnou večeři (kai sundeipnon epoiêsato). Na druhý den (tê̢ de husteraia̢) se Klearchus vrátil k vojsku (ho Klearchos elthôn epi to stratopedon), a bylo na něm vidět (dêlos t‘ ên), že se domníval být ve velice přátelském vztahu k Tissafernovi (panu philikôs oiomenos diakeisthai tô̢ Tissaphernei), a co Tissafernes řekl (kai ha ekeinos elegen), to předal jako poselství (apêngelle), a řekl (ephê te), že je třeba (chrênai), aby šli k Tissafernovi ti, které si žádá (ienai para Tissaphernên hous ekeleuen), a kdo z Řeků budou usvědčeni z toho, že jsou pomlouvači (kai hoi an elenchthôsi diaballontes tôn Hellênôn), ti musejí být potrestáni jako zrádci a nepřátelé Řeků (hôs prodotas autous kai kakonous tois Hellêsin ontas timôrêthênai). Klearchos měl podezření, že tím pomlouvačem byl Menon (hupôpteue de einai ton diaballonta Menôna), protože věděl, že se Menon spolu s Ariaiem scházel s Tissafernem (eidôs auton kai syngegenêmenon Tissafernei met‘ Ariaiou), že organizoval opozici proti jeho vedení (kai stasiazonta autô̢) a snažil se ho odstranit (kai epibouleuonta), tak aby se celá armáda dostala pod jeho vedení (hopôs to hapan strateuma pros hauton labôn) a on si zajistil Tissafernovo přátelství (philos ê̢ Tissaphernei). Klearchos však také chtěl (ebouleueto de kai Klearchos), aby celá armáda byla jemu oddána (hapan to strateuma pros heauton echein tên gnômên), a aby byli odstraněni ti, kdo tomu byli na překážku (kai tous paralupountas ekpodôn einai). (II.v.27-29)

[Diaballontes/diaballonta jsem přeložil pomlouvači/pomlouvačem, ačkoli s tím nejsem spokojen; nenapadá mě však lepší slovo; a tak aspoň pár slov na vysvětlenou. Diaballô znamená „stavět jednoho proti druhému prostřednictvím pomlouvání“. Od toho slovesa je odvozeno slovo ‚ďábel‘, diabolos.]

Někteří z vojáků mu oponovali (tôn de stratiôtôn antelegon tines autô̢), že by neměli jít (mê ienai) všichni velitelé oddílů (pantas tous lochagous) a vojevůdci (kai stratêgous) a že by neměli Tissafernovi věřit (mêde pisteuein Tissaphernei). Klearchos však na tom pevně trval (ho de Klearchos ischurôs kateteinen), takže dosáhl toho (este diepraxato), že šlo pět vojevůdců (pente men stratêgous ienai) a dvacet velitelů oddílů (eikosi de lochagous). A šlo s nimi (sunêkolouthêsan de), jako na tržiště (hôs eis agoran), okolo dvou set dalších vojáků (kai tôn allôn stratiôtôn hôs diakosioi). (II.v.29-30)

Když došli ke dveřím Tissafernovým (Epei de êsan epi thurais tais Tissaphernous), vojevůdci (hoi men stratêgoi) byli pozváni dovnitř (pareklêthêsan eisô), Proxenos Biotios (Proxenos Boiôtios), Menon Thessalos (Menôn Thettalos), Agias Arkas (Agias Arkas), Klearchos Sparťan (Klearchos Lakôn), Sokrates Achaios (Sokrates Achaios). Velitelé vojenských oddílů však (hoi de lochagoi) zůstali přede dveřmi (epi tais thurais emenon).  A nedlouho poté (ou pollô̢ de husteron), na stejný signál (apo tou autou sêmeiou), ti uvnitř byli zajati (hoi t‘ endon xunelambanonto), ti venku byli pobiti (kai hoi endon katekopêsan). Po tomto (meta de tauta) se někteří z barbarských jezdců (tôn barbarôn tines hippeôn) proháněli planinou (dia tou pediou elaunontes) a pobíjeli každého Řeka, na kterého narazili, ať byl otrok nebo svobodný (hô̢tini entunchanoien Hellêni ê doulô̢ ê eleutherô̢ pantas ekteinon). A Řekové (hoi de Hellênes) se podivovali se tomu jezdeckému prohánění (tên te hippasian ethaumazon), jak se na to ze svého tábořiště dívali (ek tou stratopedou horôntes), co jezdci dělali (ho ti epoioun), nevěděli (êmphegnooun), dokud nepřiběhl utíkající Nikarchos Arkas (prin Nikarchos Arkas hêke pheugôn) s ránou do břicha (tetrômenos eis tên gastera), s vnitřnostmi v rukou (kai ta entera en tais chersin echôn), a vypověděl vše, co se stalo (kai eipe panta ta gegenêmena). Poté (ek toutou dê), Řekové běželi (hoi Hellênes etheon), aby se chopili svých zbraní (epi ta hopla), všichni v panice (pantes ekpeplêgmenoi), protože se domnívali (kai nomizontes), že na nepřátelé okamžitě zaútočí na jejich tábořiště (autika hêxein autous epi to stratopedon). (II.V.31-34)

Všichni barbaři však nepřišli (Hoi de pantes men ouk êlthon), ale přišel Ariaios (Ariaios de), Artaoxos (kai Artaoxos), a Mithradates (kai Mithradatês), kteří byli Kyrovými nejvěrnějšími přáteli (hoi êsan Kurou pistotatoi). Řecký tlumočník řekl (ho de tôn Hellênôn hermêneus), že mezi příchozími uviděl Tissafernova bratra (kai ton Tissaphernous adelphon sun autois horan) a poznal ho (kai gignôskein); doprovázeni byli as třemi sty perskými těžkooděnci (xunêkolouthoun de kai alloi Persôn tethôrakismenoi eis triakosious). Když přišli blíž (houtoi epei engus êsan), požadovali, aby přišel vojevůdce nebo velitel oddílu, byl-li nějaký (proselthein ekeleuon ei tis eiê tôn Hellênôn stratêgos ê lochagos), aby mu předali vzkaz od krále (hina parangeilôsi ta para basileôs). Pod ochranou pak vyšli vojevůdci Řeků (meta tauta exêlthon phulattomenoi tôn Hellênôn stratêgoi men) Kleanor z Orchomenu (Kleanôr Orchomenios) a Sofainetos ze Stymfaly (kai Sophainetos Stumphalios), a s nimi Xenofon z Athén (xun autois de Xenophôn Athênaios), aby se dověděl, co se stalo s Proxenem (hopôs mathoi ta para Proxenou). Cheirisofos [Sparťan] s nimi nebyl (Cheirisophos de etunchanen apôn), protože byl s jinými vojáky, kteří v nějaké vesnici sháněli proviant (en kômê̢ tini xun allois episitizomenois). Když se dostali k doslechu a zastavili se (epeidê de estêsan eis epêkoon), Ariaios řekl (eipen Ariaios tade): „Klearchus (Klearchos men), mužové řečtí (ô andres Hellênes), protože se ukázal být křivopřísežníkem (epei te epiorkôn te ephanê) a porušil příměří (kai tas spondas te luôn), byl po právu usmrcen (echei tên dikên kai tethnêke), ale Proxenos a Menon (Proxenos de kai Menôn), protože podali informaci o jeho spiknutí (hoti katêngeilan autou tên epiboulên), jsou ve velké úctě (en megalê̢ timê̢ eisin). Od vás král požaduje zbraně (humas de basileus ta hopla apaitei), protože jsou jeho, jak praví (autou gar einai phêsi), protože patřili Kyrovi (epeiper Kurou êsan), jeho otrokovi (tou ekeinou doulou).“ (II.v.35-38)

***
Řecké vojsko se z Xenofontova popudu přes noc vzmohlo, zvolilo si nové vojevůdce a velitele oddílů, a legendárním pochodem dosáhlo Černého moře a řeckých území.

***

Pozapomeňme na to, co jsem řekl v úvodu, co se datování Menonu týče (příspěvek jsem původně chtěl nazvat ‚Datování Platonova Menonu s přihlédnutím ke Xenofontově Anabasi‘). Po tom úvodu jsem byl věcí samou přinucen podat bez komentáře sled událostí, které k Menonově zradě vedly, jak Xenofon věci viděl, slyšel, a podal, aniž on sám je komentoval. Na tomto pozadí chci svůj příští příspěvek věnovat Menonovi v Platonově Menonu a v té souvislosti se tázat, zda lze dialog považovat za Platonovu fikci, napsanou poté, co se Athéňané o Menonově zradě dověděli.

Sunday, October 1, 2017

Historicita Platonova Faidona ve světle Xenofontova a Aristotelova svědectví, s přihlédnutím k Burnetovi a Rossovi

Ve svém úvodním českém příspěvku ‚1 Sokrates v Platonově Faidónu‘ (z 30. srpna) poukazuji na to, že platonští badatelé nabyli přesvědčení, že dialog Faidon, ve kterém Platon popisuje poslední den Sokratova života, je filozofickou fikcí. Nicméně rámec, do něhož je dialog zasazen, tj. poslední Sokratův den ve vězení, fiktivní není.

Sokrates byl odsouzen k smrti, a poslední den svého života strávil ve vězení se svými přáteli; Platon v úvodu k vlastnímu dialogu ty nejznámější jmenuje. Xenofon ve Vzpomínkách na Sokrata píše: „Obecně se má za to (homologeitai), že kam lidská paměť sahá (oudena pô tôn mnêmoneuomenôn anthrôpôn), ještě nikdo z lidí nenesl svou smrt lépe (kallion thanaton enenkein) … A jak by někdo mohl umřít krásnějším způsobem, než on (kai pôs an tis kallion ê houtos apothanoi)? … A jaká smrt by mohla být šťastnější a blaženější (poios d‘ an genoito thanatos eudaimonesteros), než smrt nejkrásnější (tou kallistou)?“ (IV. viii. 2-3) V Obraně Sokrata Xenophon uvádí, že o smrti Sokrata psali mnozí, a že všichni „zachytili velikost jeho slov (etuchon tês megalêgorias autou) ... Z toho je jasné (hô̢ kai dêlon), že to skutečně (hoti tô̢ onti) tak bylo řečeno (houtôs errêthê) Sokratem (hupo Sôkratous).“ (1) – Xenofon sám se Sokratem v jeho posledních dnech být nemohl, protože se účastnil jako pozorovatel neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše, a když pak Kyros v boji s Artaxerxem padl, stal se hlavním činitelem slavného pochodu deseti tisíc řeckých žoldnéřů k Černému moři, a tak k záchraně.

Neměl jsem možnost o této věci se žádným platonským odborníkem hovořit ani zde v Británii, ani u nás doma – jakkoli moc bych o takový rozhovor stál, a jakkoli hlasitě po něm už leta volám – nicméně předpokládám, že tváří v tvář Xenofontovu svědectví by asi uznali, že za historicky věrná lze považovat Faidonova úvodní slova: „Já sám jsem se dostal do zcela pozoruhodného citového rozpoložení (egôge thaumasia epathon), jak jsem při tom byl (paragenomenos). Protože na mě ani nepřišla lítost, jako člověku přítomnému nadcházející smrti člověka mu blízkého (oute gar hôs thanatô̢ paronta me andros epitêdeiou eleos eisê̢ei). Šťastný a blažený mi totiž (eudaimôn gar moi) ten muž připadal (h‘anêr ephaineto), jak svým chováním (kai tou tropou), tak i svými slovy (kai tôn logôn), tak nebojácně a vznešeně šel smrti vstříc.“ (Faidon 58e1-4)

Do tohoto historického rámce pak podle platonských odborníků Platon zasazuje svou teorii idejí, k níž podle názoru těchto odborníků přišel nějakých deset let po Sokratově smrti pod vlivem pythagorejských filozofů, s nimiž se během své cesty do Itálie a na Sicílii seznámil. Tu opět nejde o filozofickou fikci, protože teorie idejí byla pro Platona věcí nejskutečnější, respektive tou jedinou skutečností; to, co člověk normálně považuje za skutečnost, Platon nahlížel jako svět potácející se mezi bytím a nebytím (viz jeho Ústavu 477c-480a). Co je tu fiktivní, je to, že Platon, podle platonských odborníků, Sokrata v jeho poslední den udělal mluvčím své nové teorie, a nechal ho umřít důstojně a vznešeně díky té své nové teorii.

Tak se na to platonští odborníci dívali přes půl století, když tu přišel John Burnet, snad největší odborník na Platona v anglicky mluvícím světě všech dob (oxfordské vydání Platonových spisů je jeho dílem), se svým: ‚I cannot bring myself to believe that he [i.e. Plato] falsified the story of his master‘s last hours on earth by using him as a mere mouthpiece for novel doctrines of his own.‘ – ‚Nemohu se přimět k tomu, abych uvěřil, že Platon falsifikoval historii posledních hodin svého učitele na této zemi tím, že z něho učinil pouhého hlasatele svých nových doktrín.‘ (Plato‘s Phaedo, edited by John Burnet, Clarendon Press, Oxford, 1911, ‚Introduction‘, str. xi-xii). Platonští badatelé neměli, co by na to řekli, němečtí odborníci reagovali pouhým ‚pokrčením ramen‘ (mit Achselzucken), jak o tom píše s plným souhlasem Randall ve svém Platonovi.

Nicméně, jak o tom ve svém úvodním příspěvku píši, věc se nakonec stala předmětem diskuse Šestého mezinárodního kongresu filozofie, který se konal v New Yorku v roce 1927: „Diskusi měl zahájit John Burnet, ten však onemocněl, a tak diskusi otevřel W. D. Ross z Oxfordské univerzity, který přednesl stručný přehled Burnetových názorů. Tento přehled v aktech uveden není, o co šlo, si však lze představit, když si uvědomíme, že Ross odkazuje na Aristotela jako na spolehlivý doklad toho, že teorie idejí je teorií Platonovou, ne Sokratovou. Po Rossově úvodním přehledu Burnetových názorů pak následoval sled učených příspěvků Burnetovo stanovisko odmítajících, které v aktech uvedené jsou. Platonský filozof hodný toho jména přece ví, že když Platon v dialogu čtenáři předkládá obraz Sokratových posledních hodin jako obraz věrohodný, činí tak jen proto, aby dodal co největší sílu své nové teorii.“

Čím víc však přemýšlím nad tím, že ačkoli Rossův přehled Burnetových názorů v aktech uveden není, „lze si představit, o co šlo“, tím méně si tím jsem jist. Pokud Ross přednesl stručný přehled Burnetových názorů, zejména jeho tvrzení, že s idejemi jako první přišli pythagorejci, proč ten přehled uvedený není? Není nasnadě se domnívat, že Ross připojil i svůj důvod, opřený o Aristotelovo svědectví, podle něhož Platon byl první, kdo stanovil existenci metafyzických jsoucen, které nazval idejemi? Pokud tak učinil, pak lze nalézt dobré důvody k tomu, proč jeho příspěvek byl z akt vypuštěn.

V souvislosti se svým upozorněním, že podle Aristotelova svědectví Platon byl tím prvním, kdo stanovil existenci idejí, Ross totiž dodává, že tato skutečnost nikterak nebrání tomu, abychom Sokratovu autobiografickou pasáž ve Faidónu brali jako v podstatě pravdivou. Sokrates tu totiž mluví o tom, že ve svém mládí byl vášnivě zaujat pro filozofii přírody. Tu Ross zdůrazňuje časové vymezení Aristotelovy výpovědi v první knize Metafyziky: „Aristotle does not tell us that Socrates was a mere moralist who had never had any interest in physical or metaphysical questions. What he says is that when [Ross’ italics] Socrates was interesting himself in ethical questions and not in the nature as a whole, Plato took him as his master.” – „Aristoteles nám neříká, že Sokrates byl pouhým moralistou a nikdy se nezabýval otázkami přírodní filozofie nebo otázkami metafyzickými. Aristoteles říká, že když (Rossova kursíva) se Sokrates zajímal o otázky etické a o přírodní filozofii se nezajímal, Platon si ho vzal za svého učitele.“ Slovy „Plato took him as his master” Ross zřejmě překládá Aristotelovo ekeinon apodexamenos (Ar. Met. 987b4); apodexamenos je příčestí aoristu, které lze dobře vystihnout našim minulým příčestím dokonavým ‚přijav‘; ekeinon apodexamenos znamená ‚přijav ho‘, tedy ‚přijav Sokrata, Platon …‘. Tímto slovním obratem Aristoteles uvádí situaci, v níž Platon přišel k názoru, že Sokratovo soustředění mysli na definice morálních termínů „se týkalo jiných jsoucen (hôs peri heterôn touto gignomenon) a ne jsoucen smyslově vnímatelných (kai ou tôn aisthêtôn) … takováto jsoucna nazval idejemi (ta toiauta tôn ontôn ideas prosêgoreuse, 987b5-8)“.

To znamená, že podle Aristotelova svědectví Platonovi na samém počátku jeho filozofického bytování se Sokratem připadlo, že Sokratův zrak upřený na definice obecných pojmů byl zacílen na jsoucna, která Platon nazval idejemi. To Ross svým překladem Aristotelova ekeinon apodexamenos slovy „Plato took him as his master” vystihl a zároveň zakryl tak, aby proti sobě nepoštval celou kohortu platonských badatelů v Británii, v Německu, ve Francii, v U.S.A. … v Československu; pokud se o tom ve svém příspěvku na onom filozofickém kongresu zmínil, jakkoli opatrně, musilo to být pro všechny ostatní přispěvatele nestravitelné. Kdyby to bylo publikováno, tu by s teorií, že Platon přišel s idejemi až deset let po Sokratově smrti, nebyli nestáli proti Burnetovi, proti kterému je Ross ochránil; stáli by proti Aristotelovi (viz „Aristotelovo svědectví" z 1. září).

***

Svůj předchozí příspěvek jsem ukončil příslibem, že „v příspěvku, který bude následovat, uvedu důvody, které mne vedou k tomu, abych Menon považoval za jeden z dialogů, které Platon napsal a vydal ještě za Sokratova života.“ V těch důvodech hraje důležitou úlohu svědectví týkající se Menona, které Xenofon podává ve své Anabasi. Dal jsem se tedy znovu do čtení Anabase, a ta četba mi chvíli potrvá.

Thursday, September 28, 2017

Co když duše není nesmrtelná? – Rozpomínání v Platonově Faidonu s přihlédnutím k jeho Menonu

V příspěvku ‚Skrytý aspekt Platonova Faidonu‘ (z 15. září) jsem vyslovil domněnku, že po Kritonově nezdaru, kdy nedokázal přimět Sokrata k tomu, aby se nechal z vězení vysvobodit (viz Platonův Kriton), se Sokratovi přátelé věci nevzdali. Bylo jen třeba otřást Sokratovým zahleděním se do života posmrtného, kterým jeho rozmluva s Kritonem skončila. Tuto věc na sebe vzali Sokratovi přátelé z Théb, Simmias a Kebes. Ti Sokratovi vytkli, že s tak lehkým srdcem odchází jak od nich, tak i od bohů, v jejichž péči se nachází. Sokrates usoudil, že je třeba, aby se před nimi obhájil.

V dalších dvou příspěvcích – ‚2 Sokrates v Platonově Faidonu‘ (ze 17. září) a ‚Sokrates v Platonově Faidonu je Sokrates nevědoucí, toužící po vědění‘ (z 18, září) jsem se Sokratovou obhajobou zabýval. Na svou obhajobu, Sokrates definoval duši jako oddělení těla od duše a duše od těla a pak dovozoval, že opravdový filozof celý svůj život o oddělení duše od těla usiluje, protože usiluje o poznání, kterému tělo stojí v cestě; filozof ví, že pokud poznání lze dosáhnout, tedy pouze po úplném oddělení duše od těla, v životě posmrtném. Sokrates podotkl, že celý život dělal vše pro to, aby dobrým filozofem byl: „Zda jsem usiloval správně (ei d‘ orthôs prouthymêthên) a něčeho dosáhl (kai ti ênusamen), to poznám jasně, až se tam dostanu (ekeise elthontes to saphes eisometha), bude-li bůh chtít (an theos thelê̢), za krátko (oligon husteron), jak se mi zdá (hôs emoi dokei). Tímto tedy, Simmio a Kebete, se obhajuji (taut‘ oun egô, ô Simmia te kai Kebês, apologoumai), že se patří (hôs eikotôs), že nenesu těžce a nenaříkám, když opouštím vás a bohy, mé pány zde (humas te apoleipôn kai tous enthade despotas ou chalepôs pherô oud‘ aganaktô), když se domnívám (hêgoumenos), že i tam (k’akei), o nic méně než zde (ouden hêtton ê enthade), naleznu dobré pány (despotais te agathois enteuxesthai) i druhy (kai hetairois).“ (69d4-e2)

Zvýraznil jsem Sokratovo „jak se mi zdá (hôs emoi dokei), protože se domnívám, že Sokrates stále ponechává otevřenu možnost, že se jeho přátelům, Simmiovi a Kebetovi, podaří ho přesvědčit, aby se z vězení nechal vysvobodit.

Když Sokrates takto skončil svou obhajobu, Kebes řekl, že se mu líbilo vše, o čem Sokrates mluvil, až na to, že co se duše týká, lidé se obávají, že duše, „když se oddělí od těla (epeidan apallagê̢ tou sômatos), není už nikde (oudamou eti ê̢), ale je zničena a zanikne toho dne (all‘ ekeinê̢ tê̢ hêmera̢ diaphtheirêtai te kai apolluêtai), kdy člověk zemře (hê̢ an ho anthrôpos apothnê̢skê̢, 70a2-3) … to však zajisté (alla touto dê isôs) vyžaduje nemalého přesvědčování (ouk oligês paramuthias deitai) a dokazování (kai pisteôs), že duše existuje (hôs esti te psuchê), když člověk umře (apothanontos tou anthrôpou), a že má nějakou sílu (kai tina dunamin echei) a rozum (kai phronêsin, 70b1-4). A tak Sokrates Kebetovi navrhl: „chceš, abychom si o těchto věcech (ê peri autôn toutôn boulei) popovíali (diamuthologômen), zda se nejspíš mají takto (eite eikos houtôs echein), nebo ne (eite mê; 70b6-7)?“.

Sokratovo diamuthologômen, které překládám ‚abychom si popovídali‘, znamená doslova ‚abychom si o tom po-mytizovali‘, což odpovídá jeho dalšímu, zda se ty věci ‚nejspíš mají takto, nebo ne‘, zda tedy duše, když tělo opustí, má nějakou sílu a rozum.

Sokrates začíná opatrně, moc jistoty zatím nenabízí. Kebes nemá zájem na mytizování: „Já bych velice rád slyšel (Egô goun hêdeôs an akousaimi), jaké je tvoje mínění o těchto věcech (hêntina doxan echeis peri autôn, 70b8-9).“ Tu si Sokrates nemůže odpustit polemický šleh proti pisatelům komedií, kteří ho karikovali po dlouhá desetiletí: „Nedomnívám se (Oukoun g‘ an oimai), že by někdo řekl, kdyby nás teď poslouchal (eipein tina nun akousanta), byť to byl pisatel komedií (oud‘ ei kômô̢dopoios eiê), že nemístně tlachám (hôs adoleschô) a nemluvím o tom, o čem vést hovor mi přináleží (kai ou peri prosêkontôn tous logous poioumai, 70b10-c3).“

Sokrates začíná své zkoumání (Skepsômetha), „zda duše zemřelých jsou v Hádu, či ne“ (eit‘ ara en Ha̢dou eisin hai psychai teleutêsantôn tôn anthrôpôn eite kai ou), odkazem na jakýsi pradávný výklad (palaios esti tis logos), který si vybavuje (hou memnêmetha), „podle něhož duše odcházejí odtud tam (hôs eisin enthende aphikomenai ekei) a opět přicházejí sem (kai palin ge deuro aphiknountai), a vznikají z těch zemřelých (kai gignontai ek tôn tethneôtôn, 70c4-8).“ S tímto výkladem Sokrates spojuje nauku o vzniku protikladů, podle které protiklady vznikají jen jeden z druhého, a mezi nimi se odehrávají procesy vznikání. Tak bdění a spaní jsou protiklady, bdění se proměňuje v spaní v procesu usínání, spaní se proměňuje v bdění v procesu probouzení se. Život a smrt jsou protiklady, život se proměňuje ve smrt v procesu umírání, smrt se tedy musí proměňovat v život v procesu „znovuožívání“ (to anabiôskesthai, 71e13).

Simmias ani Kebes zřejmě nevěděli, co by proti tomuto dokazování nesmrtelnosti duše namítli, a tak místo námitky Kebes zaměřil pozornost jiným směrem: „Také podle onoho výkladu (kai kat‘ ekeinon ge ton logon), Sokrate (ô Sôkrates), je-li pravdivý (ei alêthês estin), který jsi měl ve zvyku často přednášet (hon su eiôthas thama legein), že naše učení se (hoti hêmin hê mathêsis) není ničím jiným než rozpomínáním se (ouk allo ti ê anamnêsis tunchanei ousa), i podle toho výkladu (kai kata touton) jsme se museli někde (anankê pou hêmas) v jakémsi předchozím čase (en proterô̢ tini chronô̢) naučit (memathêkenai), na co se nyní rozpomínáme (ha nun anamimnê̢skometha). To by bylo nemožné (touto de adunaton), kdyby naše duše nebyla někde existovala (ei mê ên pou hêmin hê psuchê) dříve, než vznikla v této lidské podobě (prin en tô̢de tô̢ anthrôpinô̢ eidei genesthai); takže i takto (hôste kai tautê̢) se duše zdá být něčím nesmrtelným (athanaton hê psuchê ti eoiken einai). (72e3-73a3)

Tu se ho Simmias zeptal: „Jaké jsou pro to důkazy (poiai toutôn hai apodeixeis;)? Upomeň mě (hupomnêson me), protože si to v této chvíli dobře nepamatuju (ou gar sphodra en tô̢ paronti memnêmai).“ (73a4-6)

Kebes mu odpověděl, že to lze dokázat jedním argumentem (heni men logô̢), tím nejkrásnějším (kallistô̢): „Lidé podrobení dotazování (erôtômenoi hoi anthrôpoi), když se někdo správně táže (ean tis kalôs erôta̢), sami vypovídají (autoi legousin), jak se vše má (panta hê̢ echei) – avšak, kdyby v nich samých nebylo poznání (kaitoi ei mê etunchanen autois epistêmê) a správné vysvětlení (kai orthos logos), nebyli by schopni (ouk an hoioi t‘ êsan) to udělat (touto poiêsai). Když je pak někdo vezme ke geometrickým obrazcům (epeita ean tis epi ta diagrammata agê̢), nebo k něčemu jinému z takových věcí (ê allo ti tôn toioutôn), tu se jasně ukáže (entautha saphestata katêgorei), že tomu tak je (hoti tauta houtôs echei).“ (73a7-b2)

Tu se Sokrates obrátil k Simmiovi: „Jestli tě toto nepřesvědčuje (Ei de mê tautê̢ ge peithê̢), podívej se (skepsai), jestli nenabydeš stejného mínění tímto způsobem (an tê̢de pê̢ soi skopoumenô̢ sundoxê̢). Zřejmě totiž nevěříš (apisteis gar dê), jak tak zvané učení se (pôs hê kaloumenê mathêsis) je rozpomínání (anamnêsis estin, 73b3-5)?“ Simmias odpověděl, že ne že nevěří, že se jen potřebuje rozpomenout: „A téměř z toho, co začal vykládat Kebes (kai schedon ge ex hôn Kebês epecheirêse legein), jsem se již rozpomenul (êdê memnêmai) a jsem přesvědčen (kai peithomai, 73b9-10).

Kebetovo vysvětlení rozpomínání, by nám sotva co osvětlilo, kdybychom neměli Platonův Menon, kde Sokrates rozpomínání nad geometrickým obrazcem demonstruje. Znamená to však, že Kebes k Menonu svými slovy poukazuje? Dramaticky se rozhovor Sokrata odehrál během Menonovy návštěvy v Athénách v roce 402, tedy v době, kdy Simmias a Kebes v Sokratově společnosti v Athénách často pobývali. Kebetova slova „podle onoho výkladu, který jsi měl ve zvyku často přednášet“ naznačují, že Kebes poukazuje na řadu rozhovorů, v nichž Sokrates dovozoval, „že naše učení se není ničím jiným než rozpomínáním se“. Otázka, zda má Kebes na mysli i onen Sokratův rozhovor s Menonem, je nicméně závažná, protože se týká jak autenticity Platonova vylíčení Sokratova posledního dne ve Faiodonu, tak i autenticity Platonova podání Sokratova rozhovoru s Menonem v Menonu. Lze-li na tuto otázku nalézt odpověď, pak pouze nahlédnutím do Menona a srovnáním jeho relevantních pasáží s Kebetovými slovy ve Faidonu. Co se Kebetových slov týká, tu nás bude především zajímat, zda slova „lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má“ jsou Kebetovým domýšlením Sokratových výkladů, či zda Sokrates v té době rozpomínání takto vykládal. Činil-li tak v té době Sokrates, pak jeho rozpomínání z té doby je v rozporu s jeho tvrzením z posledního dne, tedy z Faidonu, že na tomto světě, uvězněni v těle, poznání dosáhnout nemůžeme. Tu nás též bude zajímat, zda v době svého rozhovoru s Menonem, jakož i v dalších rozhovorech ke kterým Kebes poukazuje, Sokrates spojoval rozpomínání s nesmrtelností duše, a pokud tak činil, zda nejistota, kterou s tím Kebes spojuje, je nejistotou Kebetovou, či zda ji lze přičíst Sokratovi oněch dní.

***
Menon je věnován otázce ctnosti, respektive zdatnosti, jak Novotný překládá aretê. Menon, mladý, ctižádostivý aristokrat z Thessalie, otevírá dialog otázkou, zda ctnost je věcí učení, nebo cvičení, nebo se jí člověku dostává od přirozenosti (70a1-4). Sokrates odpoví, že nejenom neví, jak by na Menonovy otázky odpověděl, ale neví ani, co ctnost je (oude auto hoti pot‘ esti to parapan aretê tunchanô eidôs, 71a6-7). Menon je si naopak jist, že ví, co ctnost je. Když pak Sokrates podrobí jeho pokusy o definici ctnosti bližšímu zkoumání, sám Menon musí přiznat, že jeho pokusy nevyhovují. Když ho Sokrates zve, aby věc spolu zkoumali, tento namítne: „A jakým způsobem budeš hledat (kai tina tropon zêtêseis), Sokrate (ô Sôkrates), to (touto), o čem vůbec nevíš (ho mê oistha to parapan), co to je (hoti estin;)? Kterou věc z těch, které neznáš (poion gar hôn ouk oistha), uděláš předmětem svého hledání (prothemenos zêtêseis;)? Nebo i kdybys nakrásně na ni připadl (ê ei kai hoti malista entuchois autô̢), jak budeš vědět (pôs eisê̢), že to je to (hoti touto estin), co jsi neznal (ho su ouk ê̢destha)?“ (80d5-8, překlad pasáží z Menona je Fr. Novotného) Na tuto námitku Sokrates odpoví svou teorií rozpoznání, kterou Menonovi předvede dotazováním jednoho z Menonových otroků nad geometrickým obrazcem.

Menon: „Sokrate (ô Sôkrates), jak to myslíš (pôs legeis touto), že nenabýváme poznatků (hoti ou manthanomen), nýbrž že to, co nazýváme učením (alla hên kaloumen mathêsin), je vzpomínání (anamnêsis estin;)? Můžeš mě o tom poučit (echeis me touto didaxai hôs houtôs echei, 81e3-5)?“ – Sokrates: „Není to snadné (All‘ esti men ou ra̢dion), ale přece se chci o to vynasnažit kvůli tobě (homôs de ethelô prothumêthênai sou heneka). Nuže zavolej (alla moi proskaleson) z těch četných svých průvodčích jednoho (tôn pollôn akolouthôn toutôni tôn sautou hena), kterého chceš (hontina boulei), abych ti to na něm ukázal (hina en toutô̢ soi epideixômai). – Menon: „Dobře (Panu ge). – Pojď sem (deuro proselthe)!“ [Novotný vysvětluje: „Menon volá jednoho ze svých otroků.“] – Sokrates: „Je to Řek (Hellên men esti) a mluví řecky (kai hellênizei;)? – Menon: „Ovšemže (Panu ge), jistě (sphodra), narodil se u mne (oikogenês ge).“ – Sokrates: „Dávej tedy pozor (Proseche dê ton noun), co se ti bude zdát (hopoter‘ an soi phainêtai), zdali že si vzpomíná (ê anamimnê̢skomenos), či že se ode mne učí (ê manthanôn par‘ emou). – Menon: „Však si dám pozor (Alla prosexô).“ – Sokrates: „Řekni mi (Eipe dê moi), hochu (ô pai), poznáváš (gignôskeis), že takovýto obrazec je čtverec (tetragônon chôrion hoti toiouton estin;)?“ – Otrok: „Zajisté (Egôge).“ – Sokrates: „A má čtverec (Estin oun tetragônon chôrion) všechny tyhle čtyři strany stejné (isas echon tas grammas pasas, tettaras ousas;)? – Otrok: „Ovšem (Panu ge).“ – Sokrates: „Nemá snad stejné i tyhle čáry, které jdou středem (Ou kai tautasi tas dia mesou estin isas echon;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Nuže (Oukoun) mohl by snad být takový čtverec (eiê an toiouton chôrion) i větší (kai meizon) i menší (kai elatton;)?“ – Otrok: „Ovšemže (Panu ge) – Sokrates: „Jestliže tedy má tato strana (Ei oun eiê hautê hê pleura) dvě stopy (duoin podoin) a tato dvě (kai hautê duoin), kolik stop má (posôn an eiê podôn) to celé (to holon;)? Uvažuj takhle (hôde de skopei): kdyby to mělo zde dvě stopy (ei ên tautê̢ duoin podoin), avšak zde jen jednu stopu (tautê̢ de henos podos monon), zdalipak by ta plocha neměla jedenkrát dvě stopy (allo ti hapax an ên duoin podoin to chôrion;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Když však má i zde dvě stopy (Epeidê de duoin podoin kai tautê̢), zdalipak to nedává dvakrát dvě (allo ti ê dis duoin podoin gignetai;)? – Otrok: „Dává (Gignetai).“ – Sokrates: „Má tedy dvakrát dvě stopy (Duoin ara dis gignetai podôn;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Kolik je dvakrát dvě stopy (Posoi oun eisin hoi duo dis podes;)? Vypočítej (logisamenos) a pověz (eipe)!“ – Otrok: „Čtyři (Tettares), Sokrate (ô Sôkrates).“ – Sokrates: „Nemohl by snad být jiný čtverec dvojnásobný proti tomuto (Oukoun genoit‘ an toutou tou chôriou heteron diplasion), ale také takový (toiouton de), mající všecky strany stejné (isas echon pasas tas grammas) právě jako tento (hôsper touto;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Kolik tedy bude mít stop (Posôn oun estai podôn;)?“ – Otrok: „Osm (Oktô).“ – Sokrates: „Nuže (Phere dê) pokus se mi říci (peirô moi eipein), jak dlouhá asi (pêlikê tis) bude (estai) každá jeho strana (hê grammê hekastê). Strana tohoto má dvě stopy (hê men gar toude duoin podoin); a co strana onoho dvojnásobného (ti de hê ekeinou tou diplasiou;)? Otrok: „Je zřejmé (Dêlon dê), že bude dvojnásobná (hoti diplasia).“

Tu se Sokrates obrací k Menonovi: „Vidíš (Hora̢s), Menone (ô Menôn), že já (hôs egô) ho (touton) ničemu neučím (ouden didaskô), nýbrž (all‘) na všechno se jen táži (erôtô panta;)? A on se nyní domnívá (kai nun houtos oietai), že ví (eidenai), jak dlouhá je strana (hopoia estin), z které (aph‘ hês) vznikne čtverec o osmi stopách (to oktôpoun chôrion genêsetai); či se ti nezdá (ê ou dokei soi;)? – Menon: „Zajisté (Emoige).“ – Sokrates: „A ví to tedy (Oiden oun;)?“ ¨Menon: „To přece ne (Ou dêta).“ – Sokrates: „Ale domnívá se (Oietai de ge), že z dvojnásobné (apo tês diplasias;)?“ – Menon: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Nuže dívej se (Theô dê) na něj (auton), jak se postupně rozpomíná (anamimnê̢skomenon ephexês), tak jak se má člověk rozpomínat (hôs dei anamimnê̢skesthai).“ (82a7-e13;).

Sokrates hocha svými otázkami dovede k tomu, že shledá, že dvojnásobně dlouhá strana dá vzniknout čtyřnásobnému čtverci. Pak se táže, jestliže dvě stopy dlouhá strana utváří čtyřstopý čtverec, dvojnásobně dlouhá strana, tedy čtyřstopá nám dává čtyřnásobně velký čtverec, jak dlouhá strana bude utvářet dvojnásobně velký čtverec? Chlapec odpoví, že tři stopy dlouhá. Když se ho táže, zda čtverec utvářený tři stopy dlouhou stranou nebude třikrát tři stopy velký, chlapec nahlédne, že bude mít devět stop, že tedy osmistopý čtverec nebude mít stranu dlouhou tři stopy. A tak se hocha znovu táže, jakou stranu bude mít čtverec dvojnásobný, tedy osmistopý: „Pokus se (peirô) nám (hêmin) to říci (eipein) přesně (akribôs); a jestliže nechceš (kai ei mê boulei) počítat (arithmein), aspoň ukaž (alla deixon), z jaké (apo poias).“ – Otrok: „Ale (Alla), Sokrate, při Diovi (ma ton Dia, ô Sôkrates), já to nevím (egôge ouk oida).“

Tu se Sokrates obrací k Menonovi: „Pozoruješ zase teď (Ennoeis au), Menone (ô Menôn), jak daleko už pokročil (hou estin êdê badizôn hode) ve vzpomínání (tou anamimnê̢skesthai;)? Nejprve sice nevěděl (hoti to men prôton ê̢dei men ou), která je strana osmistopého čtverce (hêtis estin tou oktôpodos chôriou grammê), jako to neví ještě ani nyní (hôsper oude nun pô oiden), ale tehdy se domníval (all‘ oun ô̢eto g‘ autên tote), že to ví (eidenai), a směle (kai tharraleôs) odpovídal (apekrineto), jako by to věděl (hôs eidôs), a nemyslil (kai ouch hêgeito), že je v nejistotě (aporein); avšak nyní již myslí (nun de hêgeitai), že je v nejistotě (aporein êdê), a jako neví (kai hôsper ouk oiden), tak se ani nedomnívá (oude oietai), že ví (eidenai).“ – Menon: „Máš pravdu (Alêthê legeis).“ – Sokrates: „Není-li nyní na tom lépe (Oukoun nun beltion echei) v té věci (peri to pragma), kterou nevěděl (ho ouk ê̢dei;)?“ – Menon: „I to se mi zdá (Kai touto moi dokei).“ (83e11-84b5)
_ _ _
Novotný překládá Sokratovo aporein slovy ‚je v nejistotě‘, což je v tomto případě zcela nevhodné. Chlapec nebyl v nejistotě, nýbrž docela prostě nevěděl, respektive, žádnou cestu k nalezení odpovědi neviděl. Poros znamená ‚cestu‘, předpona ‚a‘ je privativní, aporia znamená ‚bezcestí‘.
_ _ _  

V rámci této mezihry, v níž Sokrates s Menonem diskutuje význam dosavadního hochova rozpomínání, Platon naznačuje aspekty hochova prožívání celého toho procesu, které by jinak v rámci hochových lakonických odpovědí zůstávaly nepovšimnuty. Sokrates k Menonovi: „Věru tedy jsme pořídili, jak se zdá, něco platného (Prourgou g‘oun ti pepoiêkamen, hôs eoike) k nalezení (pros to exeurein), jak se ta věc má (hopê̢ echei); neboť nyní by se s chutí dal do hledání (nun men gar kai zêtêseien an hêdeôs), když to neví (ouk eidôs, 84b9-11) … Myslíš tedy (Oiei oun an), že by se byl přičinil (auton proteron epicheirêsai) hledat to nebo se učit tomu (zêtein ê manthanein touto), o čem se domníval (ho ô̢eto), že to ví (eidenai), ač to nevěděl (ouk eidôs), dříve než upadl do nejistoty (prin eis aporian katepesen), uznav (hêgêsamenos), že to neví (mê eidenai), a než zatoužil (kai epothêsen) po vědění (to eidenai; 84c4-6)?“ – Tu bije do očí nepřiměřenost Novotného „Otrok“ jako překlad řeckého Pais, což znamená chlapec. V celém tom rozhovoru je jasné, že se Sokrates k tomuto Menonovu otrokovi neobrací jakožto otrokovi, nýbrž jakožto chlapci, kterého vede k rozpomínání.

Sokrates uzavírá mezihru novým upozorněním Menonovi: „Nuže pozoruj (Skepsai dê), co v důsledku této nejistoty nalezne (ek tautês tês aporias hoti kai aneurêsei), hledaje spolu se mnou (zêtôn met‘ emou), přičemž já se budu toliko tázat (ouden all‘ ê erôtôntos emou) a nebudu poučovat (kai ou didaskontos); buď tedy na stráži (phulatte de), jestliže snad o mně shledáš (an pou heurê̢s me), že ho poučuji (didaskonta) a dělám mu výklady (kai diexionta autô̢), místo abych se ho dotazoval na jeho mínění (alla mê tas toutou doxas anerônta, 84c10-d2).“

Pak se Sokrates obrací k hochovi: „Ty, pověz mi (Lege gar moi su): nemáme zde tento čtverec čtyřstopý (ou to men tetrapoun touto hêmin esti chôrion;)? Rozumíš (manthaneis?“ – Otrok: „Zajisté (Egôge).“ – S.: „A mohli bychom k němu přidat tento druhý (Heteron de autô̢ prostheimen an touti), stejně veliký (ison;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „A tuhle ten třetí (Kai triton tode), stejný s jedním i druhým z nich (ison hekaterô̢ toutôn;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Nemohli bychom snad doplnit (Oukoun prosanaplêrôsaimeth‘ an) zde ten v rohu (to en tê̢ gônia̢ tode;)?“ – O.: „Ovšemže (Panu ge).“ – S.: „Tu by vznikly tyhle čtyři stejné čtverce, pravda (Allo ti oun genoit‘ an tettara isa chôria tade;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „A což (Ti oun;), kolikanásobný je celý tenhle čtverec proti tomuto (to holon touto posaplasion toude gignetai;)?“ – O.: „Čtyřnásobný (Tetraplasion).“ – S.: „Avšak měl nám vyjít dvojnásobný (Edei de ge diplasion hêmin genesthai); či se nepamatuješ (ê ou memnêsai;)?“ – O.: „Ovšemže (Panu ge).“ – S.: „Zdalipak (Oukoun) tato přímka, vedená z rohu do rohu, neroztíná (estin hautê grammê ek gônias eis gônian temnousa) každý z těchto čtverců na dvě polovice (dicha hekaston toutôn tôn chôriôn;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Nevznikají snad tyto čtyři stejné přímky (Oukoun tettares hautai gignontai grammai isai), jež omezují (periechousai) tento čtverec (touto to chôrion)?“ – O.: „Ano, vznikají (Gignontai gar).“ – S.: „Nuže, uvažuj (Skopei dê): jak veliký je asi (pêlikon ti estin) tento čtverec (touto to chôrion)?“ – O.: „Nerozumím (Ou manthanô).“ – S.: „Tyto jsou čtyři (Ouchi tettarôn ontôn toutôn) a u každého z nich odťala každá ta přímka uvnitř polovici (hêmisu hekastou hekastê hê grammê apotetmêken entos;); či ne (ê ou;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Tedy kolik je takových půlek v tomto čtverci (Posa oun têlikauta en toutô̢ enestin;)?“ – O.: „Čtyři (Tettara).“ – S.: „A kolik (Posa de) v tomhle (en tô̢de;)?“ – O.: „Dvě (Duo).“ – S.: „A co je čtyři proti dvěma (Ta de tettara toin duoin ti estin;)?“ – O.: „Dvakrát tolik (Diplasia).“ – S.: „Kolik stop má tedy tento čtverec (Tode oun posapoun gignetai)?“ – O.: „Osm stop (Oktôpoun)“.  – S.: „Z které strany vzniká (Apo poias grammês;)?“ – O.: „Z této (Apo tautês).“ – S.: „Z té (Apo tês), která se táhne z rohu do rohu čtyřstopého čtverce (ek gônias eis gônian teinousês tou tetrapodos;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Odborníci ji nazývají uhlopříčkou (Kalousin de ge tautên diametron hoi sophistai); takže jestliže se tato příčka jmenuje úhlopříčka (hôst‘ ei tautê̢ diametros onoma), z úhlopříčky (apo tês diametrou an), jak tvrdíš ty (hôs su phê̢s), Menonův hochu (ô pai Menônos), by vznikal (gignoit‘ an) dvojnásobný čtverec (to diplasion chôrion).“ – O.: „Ovšemže ano (Panu men oun), Sokrate (ô Sôkrates).“ (84d3-85b7)
_ _ _
Novotný zde překládá Sokratovo sophistai termínem ‚odborníci‘, což je v daném kontextu správné, protože tak zde Sokrates tento termín chápe: termín diametros pro úhlopříčku přijímá, a pomocí něho stranu dvojnásobného čtverce určuje. A přece je podstatné mít na paměti, že tu Sokrates termínu sophistai užívá, protože se tohoto termínu dotkne později v diskusi s předním athénským politikem Anytem, který nechce o sofistech ani slyšet. Pozitivním užitím tohoto termínu tu Platon poukazuje na pozitivní stránky sofistů jako učitelů.
_ _ _

Tu se Sokrates obrací k Menonovi: „Co se ti zdá (Ti soi dokei), Menone (ô Menôn;)? Pronesl tento člověk ve svých výpovědích nějaké mínění, které by nebylo jeho (estin hêntina doxan ouch hautou houtos apekrinato;)?“ – Menon: „Nikoli (Ouk), nýbrž jen svá vlastní (all‘ heautou).“ – S.: „A přece to nevěděl (Kai mên ouk ê̢dei ge), jak jsme zjistili (hôs ephamen) před malou chvílí (oligon proteron).“ – M.: „Máš pravdu (Alêthê legeis).“ – S.: „Avšak tato mínění v něm byla (Enêsan de ge autô̢ hautai hai doxai); či ne (ê ou;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Tedy v nevědoucím (Tô̢ ouk eidoti ara), kdykoli o některých věcech neví (peri hôn an mê eidê̢), jsou pravdivá mínění o těch věcech (eneisin alêtheis doxai peri toutôn), které neví (hôn ouk oide;)?“ – M.: „Patrně (Phainetai).“ – S.: „A nyní (Kai nun men ge) v něm tato mínění právě vyvstala jako sen (autô̢ hôsper onar arti anakekinêntai hai doxai hautai); jestliže však (ei de) se ho bude někdo tázat (auton tis anerêsetai) na tytéž věci mnohokrát (pollakis ta auta tauta) a mnohými způsoby (kai pollachê̢), můžeš být jist (oisth‘), že se nakonec každému vyrovná důkladným věděním (hoti teleutôn oudenos hêtton akribôs epistêsetai) o těchto věcech (peri toutôn).“ – M.: „Podobá se (Eoiken).“ – S.: „Ačkoli tedy neměl učitele (Oukoun oudenos didaxantos) a jen dostával otázky (all‘ erôtêsantos), bude věděti (epistêsetai), nabera své vědění sám ze sebe, že ano (analabôn autos ex heautou tên epistêmên;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Avšak nabírat (To de analambanein) sám v sobě (auton en heautô̢) vědění (epistêmên), není to vzpomínání (ouk anamimnê̢skesthai estin;)?“ – M.: „Ovšemže (Panu ge).“ – S.: „Není-li tedy tomu tak (Ar‘ oun ou), že toho vědění (tên epistêmên), které tento člověk nyní má (hên nun houtos echei), buď někdy nabyl (êtoi elaben pote), nebo je vždycky měl (ê aei eichen;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Nuže tedy (Oukoun) jestliže je vždycky měl (ei men aei eichen), byl také vždycky vědoucí (aei kai ên epistêmôn); pakli ho někdy nabyl (ei de elaben pote), nenabyl ho patrně v nynějším životě (ouk an en ge tô̢ nun biô̢ eilêphôs eiê). Či naučil ho někdo geometrii (ê dedidachen tis touton geômetrein;)? On totiž bude mít právě takové výsledky v celé geometrii (houtos gar poiêsei peri pasês geômetrias t’auta tauta) i ve všech ostatních naukách (kai tôn allôn mathêmatôn hapantôn). Naučil ho snad tedy někdo všem věcem (estin oun hostis touton panta dedidachen;)? Ty totiž bys to asi měl vědět (dikaios gar pou ei eidenai), zvláště (allôs te) když se v tvém domě narodil (epeidê en tê̢ sê̢ oikia̢ gegonen) a v něm vyrostl (kai tethraptai).“ – M.: „Nikoli, já vím (All‘ oida egôge), že ho nikdo nikdy neučil (hoti oudeis pôpote edidaxen).“ – S.: „Avšak má tato mínění (Echei de tautas tas doxas), či ne (ê ouchi;)?“ – M.: „Nutně má (Anankê), Sokrate (ô Sôkrates), jak je vidět (phainetai).“ (85b8-e8)

***
Tu musím rozhovor přerušit, abych poznamenal, že pro celý tento důkaz Sokratovy teze je zcela podstatné, že proces rozpomínání pomocí geometrického obrazce probouzí v hochovi, o kterém Menon ví, že žádné vzdělání v matematice neměl. Na takové rozhovory měl Platon sám sotva kdy chuť.  Ve svých Zákonech, velkém to díle jeho pozdních let, ve kterém Sokrates nefiguruje, Cizinec z Athén, hlavní postava celého spisu, formuluje zákon, podle kterého „k otrokovi je třeba mluvit skoro vždy jen formou příkazu (tên de oiketou prosrêsin chrê schedon epitaxin pasan gignesthai, 777e6-778a1)“
***
S.: „Jestliže však (Ei de) jich nenabyl v nynějším životě (mê en tô̢ nun biô̢ labôn), není již zřejmé to (ouk êdê touto dêlon), že je měl a že se jim naučil v kterémsi jiném čase (hoti en allô̢ tini chronô̢ eiche kai ememathêkei;)?“ – M.: „Patrně (Phainetai).“ – S.: „Není to tedy ta doba (Oukoun houtos ge estin ho chronos), kdy nebyl (hot‘ ouk ên) člověkem (anthrôpos;)?“ – M. „Ano (Nai).“ S.: „Jestliže tedy (Eit‘ oun) v něm jsou pravdivá mínění po ten čas, kdy je i kdy není člověkem (hon t‘ an ê̢ chronon kai hon an mê ê̢ anthrôpos, enesontai autô̢ alêtheis doxai), a ta se stávají věděním, když jsou otázkou vzbuzena (hai erôtêsei epegertheisai epistêmai gignontai), zdalipak tedy je nemá jako duše naučena po všechen čas (ar‘ oun ton aei chronon memathêkuia estai hê psuchê autou;)? Je totiž zřejmé (dêlon gar), že doby, kdy člověk jest a kdy není, tvoří všechen čas (hoti ton panta chronon estin ê ouk estin anthrôpos).“ – M.: „Patrně (Phainetai).“ – S.: „Jestliže tedy (Oukoun ei) pravda o tom, co jest, je v naší duši vždycky (aei hê alêtheia hêmin tôn ontôn estin en tê̢ psuchê̢), je patrně duše nesmrtelná (athanatos an hê psuchê eiê), takže co právě nyní nevíš – tj., co právě nemáš v paměti – to máš směle (hôste tharrounta chrê ho mê tunchaneis epistamenos nun, touto d‘ estin ho mê memnêmenos) se snažit hledat (epicheirein zêtein) a vzpomínat si na to (kai anamimnê̢skesthai;).“ (85e9-86b4)

***
Tu opět přeruším. Jak totiž lze vidět, Sokrates oněch dní svou teorii rozpomínání s nesmrtelností duše spojoval, ale nepokládal tento svůj náhled za jisté poznání. Lze tedy říci, že jeho teorie rozpomínání je slučitelná s jeho nevěděním, na kterém bude trvat ve své obhajobě na soudě, s nevěděním, kterým ostatně svou rozmluvu s Menonem započal: „Ani to vůbec nevím, co ctnost je (oude auto hoti pot‘ esti to parapan aretê tunchanô eidôs, 71a6-7)“.
***
M.: „Zdá se mi, že mluvíš správně (eu moi dokeis legein), Sokrate (ô Sôkrates), nevím jak (ouk oid‘ hopôs).“ – S.: „Vždyť i mně se tak zdá (Kai gar egô emoi), Menone (ô Menôn). A co se týče ostatních myšlenek (kai ta men ge alla), to bych tak rozhodně netvrdil správnost té řeči (ouk an panu huper tou logou diischurisaimên); že však bychom byli lepší a mužnější a méně leniví, když bychom mínili, že má člověk hledat, co neví (hoti d‘ oiomenoi dein zêtein ha mê tis oiden beltious an eimen kai andrikôteroi kai hêtton argoi), nežli když bychom se domnívali (ê ei oioimetha), že co nevíme (ha mê epistametha), ani není možno nalézti (mêde dunaton einai heurein), ani není třeba hledati (mêde dein zêtein), za tu myšlenku (peri toutou) bych rozhodně bojoval (panu an diamachoimên), kdybych byl s to (ei hoios t‘ eiên), i slovem (kai logô̢) i skutkem (kai ergô̢).“ – M.: „I to (Kai touto men ge) mluvíš správně, Sokrate, jak se mi zdá (dokeis moi eu legein, ô Sôkrates).“ (86b5-c3)
_ _ _
Jak je vidět ze slov, které jsem zvýraznil, v době, kdy Sokrates o své teorii rozpomínání s Menonem a jinými debatoval, byl si vědom toho, že se tu pohyboval v nejistotě. Nejistota, kterou Kebes s touto teorií spojuje, když na ni poukazuje ve Faidonu, je jistě nejistotou, kterou s tou teorií sám spojoval, ta nejistota však nebyla cizí Sokratovi oněch dní.
_ _ _

***
Korespondence mezi rozpomínáním demonstrovaným Sokratem v Menonu a Kebetovým poukazem na rozpomínání ve Faidonu je velice úzká. Protože tato korespondence má svou relevanci, co se týká otázky autentičnosti Platonova podání Sokratova posledního dne ve Faidonu, podívejme se znovu na Kebetova slova: „Také podle onoho výkladu, Sokrate, je-li pravdivý, který jsi měl ve zvyku často přednášet, že naše učení se není ničím jiným než rozpomínáním se, i podle toho výkladu jsme se museli někde v jakémsi předchozím čase naučit, na co se nyní rozpomínáme. To by bylo nemožné, kdyby naše duše nebyla někde existovala dříve, než vznikla v této lidské podobě; takže i takto se duše zdá být něčím nesmrtelným. (72e3-73a3)

Když se Simmias Kebeta otázal, jaké jsou pro to důkazy, Kebes mu odpověděl: „Lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má – avšak, kdyby v nich samých nebylo poznání a správné vysvětlení, nebyli by schopni to udělat. Když je pak někdo vezme ke geometrický obrazcům, nebo k něčemu jinému z takových věcí, tu se jasně ukáže, že tomu tak je.“ (73a7-b2)

Tato korespondence je o to pozoruhodnější, že tu Kebes stojí v opozici k celé Sokratově sebeobhajobě ve Faidonu, kdy tvrdil, že dosažení pravdy a poznání skutečnosti je možné pouze po smrti, za stavu úplného odloučení duše od těla. Rozpomínání tak, jak na ně poukazuje Kebes ve Faidonu a jak je Sokrates přednáší v Menonu, je úsilím o poznání, které je v principu možné zde na zemi. Připomeňme si, jak v rozhovoru s Menonem Sokrates reflektuje hochovo rozpomínání: „A nyní v něm tato mínění právě vyvstala jako sen; jestliže však se ho bude někdo tázat na tytéž věci mnohokrát a mnohými způsoby, můžeš být jist, že se nakonec každému vyrovná důkladným věděním o těchto věcech … On totiž bude mít právě takové výsledky v celé geometrii i ve všech ostatních naukách.“

Ve svém předcházejícím příspěvku nazvaném ‚Sokrates v Platonově Faidonu v kontrastu se Sokratem v jeho Ústavě‘ ( z 21. září) jsem ukázal, že Sokratovo přesvědčení, že duše může dosáhnout pravdy a poznat skutečnost pouze po smrti, stojí v protikladu k Platonově Ústavě, kde místo pro poznání skutečnosti je zde, na tomto světě. Paradoxně, Sokratovo rozpomínání v Menonu, jakož i Kebetův poukaz na rozpomínání ve Faidonu, v tomto ohledu harmonizuje s Platonovou Ústavou. Říkám paradoxně, protože v Platonově Ústavě není místa pro rozpomínání přednesené Sokratem v Menonu. Vzpomeňme jen, jak Sokrates rozpomínání uvádí, když se na Menona obrací slovy: „Nuže zavolej z těch četných svých průvodčích jednoho, kteréhokoli chceš (hontina boulei), abych ti to na něm ukázal.“ (Zde, oproti Novotného ‚kterého chceš‘, překládám hontina boulei slovy ‚kteréhokoli chceš‘.)

Tento příspěvek zakončím poznámkou, že v době, kdy Platon psal Faidon, nemohl mít žádný zájem o to, aby čtenáři Menon připomínal. Toto své tvrzení nezakládám jen na tom, že v Platonově Ústavě pro Sokratův rozhovor s Menonovým otrokem není místa, a v Platonově Zákonech je zapovězeno obracet se k otrokům jinak než formou příkazu, nýbrž především na tom, co víme o dvou historických osobnostech, které v dialogu krom Sokrata vystupují, tedy o Menonovi a Anytovi. Anytos bude tím politikem, který se nejvíce zaslouží o Sokratovo odsouzení k smrti, když ho Meletos obžaluje z kažení mládeže a zavádění nových božstev. Sokrates sám na soudě dosvědčí, že Anytos „řekl (ephê), že jsem buď vůbec neměl sem přijíti (ê tên archên ou dein eme deuro eiselthein), nebo () když už jsem přišel (epeidê eisêlthon), že není možno (ouch hoion t‘ einai) mě neusmrtit (to mê apokteinai me); budu-li totiž osvobozen – tak vám vykládal – (legôn pros humas, ei diapheuxoimên) budou všichni vaši synové zcela zkaženi a budou provádět ty věci, kterým Sokrates učí (êdê humôn hoi hueis epitêdeuontes ha Sôkratês didaskei, pantes pantapasi diaphtharêsontai, Obrana Sokrata, 29c1-5, př. Fr. Novotný).“ A co se Menona týče, jak víme z Xenofontovy Anabase, v roce 401 př. n. l. se účastnil jako velitel námezdního oddílu vojáků z Thessalie neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho staršímu bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše. Když Kyros padl v bitvě, Menon se dopustil zrady na velitelích řeckého vojska.

Kebetův poukaz na rozpomínání se v tomto ohledu stává významným dokladem autentičnosti Platonova vylíčení Sokratova posledního dne ve Faidonu. I když totiž nelze s jistotou tvrdit, že Kebes při svém poukazu na Sokratův rozhovor s Menonovým otrokem myslil, to podstatné je, že když Platon Faidon psal, Kebetovo vysvětlení „když někdo vezme lidi ke geometrický obrazcům“ (73b1) bylo lze pochopit pouze na podkladě Menonu.

Tu stojí též za zmínku, že Kebes byl na živu, když byl Faidon napsán a publikován. Ve svém Třináctém dopise se totiž Platon obrací na syrakuského vládce Dionysia se žádostí, aby pro dcery Kebeta poslal tři tuniky (chitônia, 363a3): „Jméno Kebeta dobře znáš (epieikôs de gignôskeis t’ounoma Kebêtos). Je totiž uveden (gegrammenos gar estin) v sokratovských hovorech (en tois Sôkrateiois logois) spolu se Simmiou (meta Simmiou), kde se Sokratem rozmlouvají (Sôkratei dialegomenos) v dialogu o duši (en tô̢ peri psuchês logô̢); je to člověk, který je nám všem blízký (anêr pasin hêmin oikeios te) a příznivě nakloněný (kai eunous, 363a5-8).“

V příspěvku, který bude následovat, uvedu důvody, které mne vedou k tomu, abych Menon považoval za jeden z dialogů, které Platon napsal a vydal ještě za Sokratova života. – Tu se opět budu rozcházet s odborníky na Platona. Ti totiž, v rozporu se starověkou životopisnou tradicí, dospěli počátkem dvacátého století k přesvědčení, že Platon začal své dialogy psát až po Sokratově smrti.